Julia Roberts: Je hrozné přijít o kamaráda!

d 80. let máte nálepku „americké zlatíčko“. Co to pro vás znamená?

Abych pravdu řekla, se mnou to nemá moc společného. Takhle mě lidé nazvali, protože mě takovou chtějí mít. Vlastně pro to ani nemusím nic dělat, prostě to tak je. Ale ono je to v podstatě jedno. Těch „miláčků“ se musí neustále vyrábět víc a víc, aby bylo o kom psát (smích).

A co „největší ženská kasovní hvězda“? To už s vámi rezonuje víc?  

Připadá mi to jako dost absurdní slovní obrat. A spíš mě to rozesmívá než cokoliv jiného. Navíc to už není pravda, jsou holky, co dostávají za film víc. A navíc – já tu práci nikdy nedělala s tím, že bych se soustředila na čísla a peníze. Musí mě to bavit. 

Jenže čísla hýbou světem…

A to právě dokáže člověka pořádně vystresovat. Než být nervózní z toho, jestli ten film bude úspěšný, nebo ne, tak je lepší si uvědomit, že se prostě nemůžete zavděčit všem. Někomu se to bude líbit víc, někomu míň a někomu vůbec. A tak to je absolutně v pořádku. 

To je velmi zralý přístup.

Určitě to není tak, že si bych si občas zpětně neřekla, že jsem něco mohla zahrát líp nebo že to, o co jsme s tvůrci celou dobu usilovali, se nám nepovedlo. Pro mě je ale ve finále stejně nejdůležitější samotné natáčení. Když se na place cítím dobře, pak ten film miluju, i kdyby nic nevydělal. 

A kdyby to bylo naopak? 

Tak ten film budu nenávidět, i kdyby byl sebeúspěšnější (smích).

Jak se vyrovnáváte s nepříjemným natáčením?

Upřímně? Já vlastně nějak vždycky hrozně rychle zapomenu, jak strašné to bylo. Ale jen do té doby, dokud si nezačneme s kamarády, se kterými jsme na filmu pracovali, vyprávět historky. Pak většinou slyším: „Ale takhle to přece vůbec nebylo! Ty jsi brečela a oni na tebe křičeli.“ No, takže takhle selektivní paměť já mám (smích).

Musí to být občas opravdu náročné…

Točit filmy není žádná velká věda. Je to hlavně o vztazích a komunikaci. Sejde se skupina cizích lidí a zjišťují, jestli spolu můžou nějak harmonicky pracovat, nebo ne. Když to funguje, je to fascinující, ale stejně tak fascinující je, když věci tak dobře nešlapou. Pak se snažím vždycky přijít na to, proč to nefunguje a jak můžu pomoct. 

Působíte na mě velmi pohodově, jaká jste v práci?

V práci jsem určitě podobná. Každý je tam důležitý, jsme tým. Každý si zaslouží respekt. Cítím velkou zodpovědnost kvůli tomu, že bývám ve středu dění. A snažím se, abychom si to všichni společně užili.  

Jeden ze svých domovů máte v Novém Mexiku. Co na tom místě máte nejradši? 

Je tam klid a to je vám taková úleva!  Vždycky říkám, že tady ani nejde mít špatnou náladu. Nevím, jestli je to celkově Novým Mexikem, nebo jen těmi horami, ale tady prostě nemůžete být negativně naladění. Třeba v Los Angeles se necítím tak svobodně jako tady. Pořád mě pronásleduje někdo z bulváru, aby našel senzaci o Julii Roberts. Tam jsem celebrita, tady normální člověk. 

Takže se vám tam žije...

Dobře. Mám vážně štěstí na krásný život. Celkově jsem spokojenější, usazenější.  

Jak se to dělá, máte recept?

Velkou roli v tom hraje určitě moje manželství. Díky Dannymu se můžu posouvat dál a rozvíjet se.

S manželem, kameramanem Danielem Moderem, jste se seznámila na place během natáčení filmu Mexičan. Jak se to stalo, že zrovna tam se uvolnily ledy? Přeci jen pracovní prostředí, tlak, mnoho lidí by se asi stydělo vás oslovit. 

Ti kluci mě vidí v pět ráno, když se připotácím na plac a vypadám, jako že jsem nespala ani hodinu.  Za takových okolností je člověk vlastně úplně „nahý“ a je vidět, co v něm doopravdy je. Některá skvělá přátelství mohou vzniknout právě díky tomu, že se navzájem vidíte v tom pěkném, ale i v tom horším světle. Vy si totiž ve velice krátkém časovém úseku projdete tím, na co by jiný člověk potřeboval celý život. Jste vystresovaná, vyčerpaná, nevíte, kde je dole a kde nahoře. A musíte se absolutně spoléhat jeden na druhého. A to má na přátelství hluboký vliv. 

A tak jste potkala Dannyho…

Danny umí skvěle naslouchat. Vystudoval původně psychologii a já si pamatuju, jak jsem jednou, ještě než jsme spolu začali chodit, volala sestře, že je naprosto perfektní, protože nějak chápe všechny moje problémy a nachází k nim konstruktivní řešení. 

Jestli to chápu dobře, byli jste nejdřív přátelé?

Byli. A opravdu dlouho. Viděla jsem, jak je úžasný, ale oba jsme v té době někoho měli, takže jsme byli jen kamarádi.

Jaké to bylo, když jste se do něj skutečně zamilovala?

Hrozné! Člověk nechce přijít o kamaráda (smích)!

Věděla jste, že je ženatý. Jaký to na vás mělo vliv?

Obrovský. Ale on si všechno vyřešil, odděleně a mimo mě. Já jsem to samé udělala se svým životem, opět mimo Dannyho. Myslím, že jen díky tomu jsme se do sebe nakonec mohli opravdu zamilovat a začít spolu žít. 

Takže jste nezpůsobila rozpad jeho manželství?

Ne, opravdu ne. I když bulvár samozřejmě tvrdil něco jiného.

Takže potvrzujete teorii, že si úspěšná a slavná žena může vzít někoho, kdo tak slavný není, a i přesto to může fungovat? 

Ano. Neberou se přeci mezi sebou pracovní místa, ale lidi. Já jsem normální člověk jako všichni ostatní. Jen mám tuhle bláznivou práci, která lidi mate, že si pak myslí, že jsem něco víc. 

Někteří lidé měli pocit, že jste dřív byla hodně přelétavá, co se týká mužů. 

Jsem pod hledáčkem bulváru dnes a denně. Myslím, že spoustu lidí v mém věku mělo daleko víc partnerů, jen se o tom nemluví na veřejnosti. U mě jsou už spoustu let dveře zavřené. S manželem jsme téměř 24 hodin denně spolu, což jsem dřív vůbec neznala. Když se teď zamyslím, tak mi spousta vztahů vydržela docela dlouho. A bylo to hlavně tím, že jsem hodně točila a byla mimo domov, když už jsme se pak potkali, nebyl důvod k hádkám. Byli jsme rádi, že jsme konečně spolu. 

Brali jste se v roce 2002, musel si Danny na začátku na něco zvykat?  

Určitě se nikdy nesetkal s tím, jaký cirkus z toho bulvár udělá. I když celý svět řeší, s kým zrovna randím, a dává mě dohromady s mnoha lidmi, netušila jsem, že zrovna z našeho vztahu s Dannym se stane taková „zoologická zahrada“. Ale po těch dvaceti letech už je odolný a zvládá to líp než já.

Co je to, co je to nejdůležitější, co vám Danny ve vztahu dává? 

Díky němu jsem sama sebou. Dokáže vidět mé dobré, ale i špatné stránky. A já se tomu vůbec nevyhýbám, snažím se ale na všem pracovat. m