Marta Dancingerová: Pohádka

o té zídce jsem sem a tam přešlapovala až do stmívání. Výhled na město jsem měla jako na dlani. Bludičkov. S každým dalším rozsvíceným světlem v bytě či domě nejspíš začíná nový příběh. Někde zas končí. Z jednoho důvodu byl můj příběh stále neúplný. Překážel v něm nesplněný slib. Nevím jaký a nevím komu. Byla jsem z toho nevídaně rozrušená. Kdybych byla mladší, okusovala bych si teď nehty. Do tmavých keřů přelezl po zídce pás ploštic. Kdybych byla mladší?

Začínala padat tma…

Do kopce jde děcko většinou dost pomalu, ale já šla tenkrát obzvlášť neochotně. S každým krokem se mi na koleni bolestivě ohýbal strup a nikdo z mé rodiny na něj nebral ohledy. Jen silný vítr mi občas pomohl v mojí námaze a jemně mě zatlačil do zad. Byla jsem lehká jako pírko. 

I s vysokými větvemi stromů si toho dne vítr troufale pohrával. 

Les. Chladný a strašidelný. Celá moje rodina zabořila zrak do jehličí a mokrého listí a toužebně vyhlížela aspoň bedlu nebo klouzka. Já ne. Sedla jsem si na kus mokrého mechu a pozorovala, jak se mi mokrá zem vsakuje přes kalhoty a chladí na kůži. 

Budu mít mokrý zadek a budu nastydlá. Příště nebudu moci do žádného lesa jít. 

„Neseď na tom mokrým, budeš nastydlá. Radši se porozhlídni po nějakým hříbku,“ jde kolem tatínek a na můj vkus dost hrubě mě zvedá ze země. 

Já se dál nerozhlížím po žádném hříbku, ale padne mi zrak na maminčiny nohy. Moje maminka nosí holé nohy vždycky až skoro do zimy. Má je krásné. Svalnatá lýtka a úzké kotníky. Taky bych jednou takové nohy chtěla mít. Vítr jí občas nadzvedne sukni tak vysoko, že si ji maminka musí chytnout, abychom všichni neviděli její zadek. 

Najednou se mezi jejíma nohama začal prodírat paprsek ostrého slunce a v tom paprsku…

Stříbrný stín. Silueta. Sedá si, otáčí se, popobíhá, ale nakonec se vždycky vrátí k nohám mojí maminky a tam se nešťastně schoulí do klubíčka. Oči toho stínu se potkají s mýma. Rychle jsem uhnula pohledem a podívala jsem se na maminku. Co ona na to, že se jí mezi nohama prodírá… Víla? Nic, neměla o ní ani ponětí. Víla na mě pořád upírala svůj zrak. Nešťastný a trochu prosebný. Najednou se přiblížila asi metr ke mně a pokynula mi hlavou, abych šla za ní. Necítila jsem strach ani nic podobného, co by mi zabraňovalo se k ní vydat. Míjela jsem průběžně členy své košaté rodiny, všichni zahloubáni do země, nikdo neviděl mě ani ji. Tu stříbrnou vznášející se osůbku. Občas se otočila a zkontrolovala, jestli jdu za ní. Dlouhou sukní hladila zem. Sem tam vzala nějakou jehličku s sebou a zase ji upustila. Došli jsme k velkému balvanu, ona si za něj sedla a dlouze se na mě podívala. 

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se s tou nejupřímnější dětskou zvědavostí.

„Meluzína.“

„Meluzína? Promiň, já znám jen Limuzínu.“

„Limuzínu? Tu zas neznám já. Ale zeptám se větru. On je víc mezi lidmi.“

„Vítr znám.“

„Ano, zná ho každý. To já ho učím, jak nebýt protivný. Jak dělat i jiné věci než jen brát klobouky, nadzvedávat sukně, foukat do uší, mlátit okny u domů, zvedat vlny v moři, shazovat větve… Učím ho, jak sušit prádlo, jak dělat jen malé vlny, jak příjemně chladit, jak foukat dětem do draků, pomáhat lidem do kopce… Ale nic z toho mu nebudu moci radit, když přijdu o svůj vlastní úkol a tím i o seeebeee!“

Meluzína se dala do usedavého pláče. Průhledné slzy dopadaly na hlínu a jehličí. Už už jsem ji chtěla začít nějak utěšit, ale to, co jí začalo vylézat zpod její sukýnky, mě tak vyděsilo, že jsem si to rychle rozmyslela. Malá, zvídavá, vcelku roztomilá hlava. V úžasu jsem vykulila oči. Co to proboha je? 

Kousíček to vykouklo a zase zalezlo. Za chvíli ještě jednou. Meluzína dál usedavě pofňukávala a přišlo jí naprosto samozřejmé, že jí vykukuje zpod sukýnky… malý had! 

„Co to je?“ zeptala se za mě už podruhé během chvilky nepřekonatelná dětská zvědavost. 

„To je právě ona… Nesmělost. Vytrácí se.“ 

„Nesmělost?“ Opět jsem neměla ani ponětí, co to slovo znamená, a Meluzína to ze mě asi vycítila, protože okamžitě přestala plakat a začala na mě koukat takovým kriticky hloubavým pohledem.

„Já jsem strážce nesmělosti. Málokdo to ví. Svět bez nesmělosti bude troufalý. Bude mu chybět kouzlo. Nesmělost umí kouzlit lidskost.“ 

„Vrátím do světa nesmělost,“ vypadlo ze mě, aniž bych věděla, co slibuju a proč. 

Meluzína přestala plakat a pomalu roztahovala pusu do širokého úsměvu. Neváhala už ani o vteřinu déle a můj slib vzala jako hotovou věc. Malé hádě, které jí teď obkroužilo stříbrné ručky, se jí přitulilo ke tváři jako mazlivý medvídek a oba zmizeli jakoby nic. 

Místo nich tam v jehličí pod kamenem zbyl krásný velký hřib pravák. 

„Je!“ vrhla jsem se k hřibu a vyrvala jsem ho i s jeho velkou nohou ze země. 

To, co jsem zažila, bylo tak neuvěřitelné, že i malá dětská mysl plná fantazie dělala všechno pro to, aby tu příhodu zatratila a vyhnala z hlavy ven. S každým dalším krokem se mi celá vzpomínka na meluzínu, hádě a nesmělost vytrácela z paměti. Ještě chvíli a pak ještě kousek. Neupusť ji! Dětská chatrná vůle zkoušela udržet tuto vzpomínku aspoň o chvilku déle, ale marně. Definitivně se vytratila, když jsem doběhla ke krásným nohám mojí maminky. Objala jsem je a řekla jsem: 

„Koukej, mami, co mám!“ 

Na té zídce byla krom jedné pouliční lampy a pár světýlek ve městě už tou dobou černočerná tma.

Já se celá chvěla vzrušením. Aby ne, když jsem konečně našla chybějící článek svého příběhu. 

Vítr mi jemně nadzvedával sukni. Mně to nevadilo, protože mám hezké nohy. Po mamince. Ve stejné chvíli v ulici za mnou projela bílá limuzína a pro ty, kdo chcete, tak měla na kapotě namalované malé hádě. 

Byla jsem šťastná. Můj nesplněný slib teď čněl jako nápis nad městem, které stále rozsvěcelo a zhasínalo jeden příběh za druhým. Koukala jsem se na tu nádheru a zeptala se jen tak do větru: „Tak kde jste? Vy moji nesmělí!“ m