Příběhy fotografií
ze zákulisí
z e z á k u l i s í
příběhy fotografií
Jsou fotografie, které důvěrně znáte. Ale třeba už neznáte příběhy, které se za nimi skrývají. Před pár lety jsme vám některé z nich představili. A tak bylo na čase připravit pokračování. Tady je.
text: david laňka
Václav Chochola: Salvador Dalí
Chocholovy snímky legendárního španělského malíře patří mezi ty nejznámější. A jak se ti dva k sobě v roce 1969 dostali? Chocholův sen vyfotit Dalího by se dal počítat na roky, ale že by se mohl uskutečnit… to bylo téměř nemyslitelné. Jenomže pak Chochola pobýval v Paříži a v kabaretu, kde jednoho večera byl, se objevil i Dalí. Záhy sice zmizel, ale Chochola naštěstí narazil na Dalího známou, která mu prozradila, kde Dalí bydlí. A tak se Chochola druhý den spolu s několika svými snímky vydal do hotelu Meurice, přes recepčního nechal Dalímu fotky poslat s tím, že by ho rád fotil. Během pár minut Dalí pozval Chocholu do svého apartmánu, slovo dalo slovo a už jen pár dní nato došlo na focení. A nezůstalo u jednoho setkání. Vídali se po dobu několika týdnů a Dalí byl svými portréty doslova nadšený. Pak musel Chochola zpátky do Prahy. Tam byl krátce nato zatčen za fotografování pohřbu Jana Palacha a do Paříže se dostal až po dvaceti letech. S Dalím se už nikdy nesešel.
Antonín Kratochvíl: David Bowie
Po své emigraci z Československa si fotograf Antonín Kratochvíl vybudoval ve světě velmi záhy dobré jméno a zejména jeho portréty známých osobností si získaly značnou popularitu. Neměl problém dostat před svůj objektiv skutečné celebrity, naopak ony samy od něj chtěly vyfotit. Fotografie, kterou vidíte, měla původně vzniknout během hodiny. To byl čas, který si Bowie na focení vyčlenil, a to byl čas, který těm dvěma na focení rozhodně nestačil. Kratochvíl totiž přišel s ideou vyfotit Bowieho ve stínu, aby tak podpořil jeho auru tajemné osobnosti, s čímž Bowie souhlasil. Jenomže nikde nemohli najít stín odpovídající Kratochvílově představě. A tak „lítali“ po ulicích, po celých městských čtvrtích a ta původně plánovaná hodina se protáhla doslova na půl dne, než našli to, co hledali. A je třeba říct, že ten pochod městem rozhodně stál za to.
Dežo Hoffman: Beatles
Osudy slovenského fotografa jsou doslova dramatem. Ve 30. letech, v době hospodářské krize, odešel do Paříže, aby v roce 1935 jel jako válečný kameraman do Etiopie natáčet Mussoliniho invazi. O rok později se stal členem interbrigadistického novinářského sdružení a oženil se se Španělkou, která však záhy zemřela na frontě. Hoffman byl posléze jako kameraman součástí španělské armády a na frontě byl třikrát postřelen. Dokonce částečně ztratil paměť. V roce 1940 odešel do Anglie, kde vstoupil do českých jednotek v rámci Královského letectva. V Anglii pak už zůstal a po válce se stal vyhledávaným fotografem populárních osobností. Fotil Chaplina, Franka Sinatru, Marilyn Monroe a v roce 1962 také skupinu Beatles. Podle jejich hudby očekával rozjařené mladíky, a tak ho překvapilo, když přišli slušňácky v oblecích. Aby rozbil „usedlost“ jejich stylingu, nechal je před kamerou skákat, blbnout a na svět tak přišly jedny z prvních ikonických fotek populárních Brouků.
Rocco Morabito: Kiss of life
Velmi dlouho se mělo za to, že tahle fotografie zachycuje neskrývanou lásku dvou mužů. Ale pravdou je, že zachycuje doslova boj o život. Fotograf Morabito totiž tyhle dva zaměstnance elektrických podniků fotografoval právě ve chvíli, kdy jednoho z nich zasáhla elektřina. Díky jištění nespadl dolů, ale zůstal na sloupu viset. A přestal dýchat. Jeho kolega neváhal ani na okamžik. Vylezl k němu a začal mu dávat umělé dýchání, čímž raněného zachránil. Rocco Morabito hned poté odložil fotoaparát a přivolal lékaře. Muž byl převezen do nemocnice a po pár dnech byl propuštěn.
Yousuf Karsh: Winston Churchill
Britský fotograf měl Sira Winstona Churchilla ve veliké úctě a přišel na focení s jasnou představou, že zachytí jeho majestátnost a důstojnost. Jenomže ten den Churchill, kterého jinak všichni znali jako muže, který úsměvy příliš nehýří a který je připravený na první dobrou někoho setřít, přišel na focení s nečekaně dobrou náladou. Vyprávěl vtipy, usmíval se od ucha k uchu a byl doslova optimismus sám. Karsh netušil, co má dělat, aby Churchilla dostal do trochu vážné pózy, až ho to napadlo. Byla to bleskurychlá myšlenka s bleskurychlým provedením. Karsh totiž přiskočil k Churchillovi, vytrhl mu z ruky rozkouřený doutník a oznámil mu, že na fotkách bude bez svého milovaného a věčného doutníku. A tak vznikly jedny z nejznámějších portrétů Sira Winstona.
Vztyčení vlajky na Iwo Jimě
Tohle je jedna z ikonických fotografií amerických vojáků v průběhu druhé světové války. Zachycuje vztyčení americké vlajky na dobytém japonském území. A jak asi tušíte, nešlo tak úplně o dokumentární zachycení situace. Americká armáda totiž měla za úkol poslat fotografii z Iwo Jimy, aby mohla vyjít v americkém tisku a americký lid tak byl informován o dobytí Japonska. Jenomže vedení armády se zdálo, že na první fotografii je americká vlajka příliš malá, a tak vznikl požadavek celou situaci nafotit znovu. A na podruhé tedy vznikla tato fotografie, podle které byly posléze vysochány stovky sousoší na připomínku bojů americké armády.
Frank Fournier: Omayra Sanchez
V listopadu roku 1985 se v kolumbijských horách odehrála tragédie. Sopka Nevado del Ruiz vybuchla. V jejím důsledku bylo několik vesnic zavaleno lávou a bahnem, hrůzná událost si vyžádala přes 22 tisíc obětí. Symbolem této přírodní katastrofy se stala Omayra Sánchez. Třináctiletá dívka se nacházela v domě společně se svou rodinou a navzdory pravděpodobnosti dokázala nápor lávy a bahna přežít. Několik hodin se snažila dostat z trosek svého domu, nakonec se jí podařilo vystrčit ven alespoň ruku. Toho si všiml jeden ze záchranářů a začal boj o to dívku z uvěznění sutin zachránit. To se ale nakonec bohužel nepodařilo a dívka zemřela. Jen pár hodin před její smrtí vznikla tato fotografie. Fotograf Fournier dlouho váhal, jestli dívčiny snímky zveřejnit, ale nakonec se rozhodl, že ano. „Byla si vědoma blížícího se konce. To jediné, co jsem mohl dělat, bylo podat adekvátní zprávu o odvaze, utrpení a důstojnosti této dívky. Musel jsem ukázat, čím si musela projít.“
Sal Veder: Burst of Joy
Tahle fotografie získala Pulitzerovu cenu. Píše se rok 1973, válka ve Vietnamu je u konce a na letišti v Hanoji přistála rodina podporučíka Roberta L. Stirma a brzy si ho odveze zpátky domů. S otevřenou náručí k němu běží dcera Lorrie. To je stručný popis toho, co vidíte, ale pro Američany měl tenhle snímek daleko větší emocionální váhu. Po mnoha letech boje amerických chlapců ve Vietnamu, kterých tam zemřelo bezmála 60 tisíc, a potom, co americká státní kasa byla chudší o řadu miliard, konečně přišla úleva. Válka, která Američany doslova paralyzovala a která rozdělovala společnost, skončila. A snímek Sala Vedera jako kdyby veškerou tu úlevu a radost obsahoval.
Dorothea Lange: Migrant Mother
Florence Thompsonová, 32 let, na fotografii se dvěma ze svých sedmi dětí, rok 1936, Kalifornie. Jedna z milionů obětí hospodářské krize, která Ameriku zasáhla v letech 1929–1939. Lidé přicházeli o práci, neměli co jíst, kde bydlet, pendlovali po celých Státech s nadějí, že je někdo alespoň na pár dní najme třeba jen na podřadnou práci, aby si vydělali pár dolarů pro sebe a pro své děti. Pro Američany to bylo jedno z nejtěžších období v jejich historii. Z nedostatku zaměstnání rostla kriminalita, zvyšoval se počet lidí závislých na alkoholu, ale také počet úmrtí dětí. Thompsonová byla na všech svých sedm dětí sama.
Foto: archiv redakce