Vyšehradský svařák
padesátka Marie
p a d e s á t k a M a r i e
Vyšehradský svařák
Vyrazili jsme s manželem o adventu na svařák. Jeden z nejlepších je k dostání na Vyšehradě (ale víc už neprozradím, protože ho tam chceme najít i příští rok) a je to také příjemná možnost, jak nasát předvánoční atmosféru a neprodírat se davem.
Text: marie Petrovová
K
romě toho jsme se chtěli podívat, jestli je na vyšehradském hřbitově náhrobek, který hraje důležitou roli v jednom z našich nejoblíbenějších seriálů, což jsou Neviditelní. Zpráva pro stejně praštěné, co to za deset let od premiéry ještě také nestihli zkontrolovat: ne, není tam. Když už jsme na české ikonické pohřebiště dorazili, tak jsme se po něm zase jednou prošli.
Podle počtu předmětů na kamenné desce bych si troufla usoudit, že nejbližším člověkem ze všech velikánů je současníkům Božena Němcová. Snad je za tím její životní příběh, možná za to může Babička nebo babičky tak nějak obecně, možná jsou to její pohádky, možná nádech tajemství v jejím rodokmenu… Hrob Boženy Němcové je skromný, skoro v rohu a stejně si ho najdeme. Kousek od něj se vypíná Slavín. Monumentální hrobka pro významné české osobnosti. Zlatým písmem je na ní zvěčněno motto: „Ač zemřeli, ještě mluví.“ Na pomníku nelze přehlédnout jméno Růženy Svobodové. Tušíte, jak se tato žena dostala do společnosti významných osobností, proč její ostatky spočívají vedle Julia Zeyera nebo Emy Destinové? Než se začnete pohoršovat nad nespravedlností i po smrti, dovolím si jen připomenout, že Božena Němcová zemřela ještě předtím, než spolek Svatobor vybudoval pražský pantheon. Navíc, Růžena Svobodová rozhodně nebyla ve své době dámou neznámou a nevýznamnou. Byla to celkem úspěšná spisovatelka a její životní příběh určitě není triviální. Možná nestrádala materiálně tak jako první dáma české literatury, ale lehké to také neměla. Trápila ji hlavně vlastní duše. Byla ale ženou akce, organizovala intelektuální salón, psala, vydávala časopis, angažovala se ve prospěch chudých dětí ve spolku České srdce a mimochodem byla asi první ženskou tiskovou mluvčí, protože jí Alice Masaryková nabídla místo ředitelky Tiskového odboru v právě vzniklé české pobočce Červeného kříže.
Díky chytrému telefonu ke mně Růžena Svobodová promluvila ještě u toho vyšehradského svařáku. Trochu jsem se zastyděla. Tušila jsem sice něco o její existenci, ale hlavně protože si ze školy pamatuju, že ač vdaná za spisovatele F. X. Svobodu, měla techtle se známým kritikem F. X. Šaldou. Trvalo to několik desetiletí, ale pouze jaksi intelektuálně a platonicky. To je asi tak všechno, na co se vzmohla moje paměť, pokud jde o ženu, jejíž rakev si našla cestu až na Slavín. Dost možná se pustím do její asi nejoceňovanější knihy Černí myslivci. Jestli vám hned na mysli vytanul černý myslivec z příběhu o Viktorce, tak by bylo samozřejmě velmi lákavé udělat teď nad oběma ženami nějaký pěkný historický oblouk a spojit oba hroby postavou uhrančivého lesníka. Jenomže tak to v životě a asi ani ve smrti nefunguje. Ke každé z těch žen vede jiná cesta, a jestli k vám některá promluví, to už je na vás.
Vaše padesátka Marie m