Zapomenuté osudy jedné studie

enechte se odradit tím, že šlo o studii zkoumající tzv. nechtěné děti. Komunistický režim na počátku 60. let nechal Výzkumný ústav psychiatrický vypracovat studii, která by mu „poradila“, jestli potraty povolovat, či ne. Studii koordinoval uznávaný americký psycholog Henry David a nešlo rozhodně o žádnou rychlokvašku ve stylu dnešních průzkumů, zadaných v lednu a ukončených v březnu. Studie byla ukončena až na počátku 90. let. Ale už v průběhu let sedmdesátých začala generovat poznatky, které stály za nejedním důležitým politickým rozhodnutím, a to nikoliv jen v tehdejším Československu. Než se pustíme do popisování, co se zkoumalo a vyzkoumalo, pojďme si udělat malý exkurz do historie.

Alou před komisi!

„Rozhodnutí jít na potrat nebylo procedurálně tak snadné jako dnes. Pokud se žena rozhodla, že dítě nechce, musela jít před komisi, sestavenou v komunistických časech nejen z lékařů, ale také z úředníků, a ti rozhodli, zda se potrat provede, nebo ne. A nutno říct, že většinou zazněl verdikt NE. Zatímco v Polsku dodnes otázka potratů budí rozruch především z důvodů náboženských, u nás šlo hlavně o to, že by statistiky potratovosti mohl někdo číst tak, že socialistický občan vede nevázaný a nesocialistický život (rozumějte mravně) a pak není ochotný stát čelem jeho důsledkům. Jít před potratovou komisi pak byl pro ženy doslova očistec. „Neumíte si představit, jaký to byl tlak. Čekala jsem dítě, protože mě na zábavě nějaký neznámý muž znásilnil. Posadila jsem se před pětičlennou komisi, sestavenou ze samých soudružek, a ty se do mě pustily, jak jsem mohla něco takového dopustit, že jsem toho nebohého muže jistě provokovala svým chováním a oblečením a že naše společnost potřebuje nové občany, a tak mi potrat nepovolují. Všem bylo jedno, že mi je sedmnáct, že to dítě prostě z podstaty nemohu mít ráda, a nikdo přitom neřešil, kdo je ten, co mi to udělal,“ vypráví svůj příběh paní Naďa, které je dnes 68 let, a jejímu synovi, ke kterému si nakonec našla cestu, 45. „Místo abych k němu cítila lásku, viděla jsem v něm jeho otce. Jak se na mě opilý ukájel. Zlomilo se to, až když mu bylo nějakých sedm let.“

Studie, část 1.

Jak už bylo řečeno, zmíněná studie trvala více než 30 let, a vedle toho, že zkoumala tzv. nechtěné děti, tedy děti, které se narodily proti vůli rodičů a jejichž potrat potratová komise zamítla, jejich charakteristiky, osudy a chování, tak zkoumala jako protiváhu i děti chtěné, tedy ty, které si jejich rodiče přáli. Ale díky dlouhodobému charakteru studie se zkoumaly nejen děti, ale ještě i děti oněch dětí. A velmi záhy se začaly objevovat pozoruhodné výsledky. Profesor Cyril Höschl, který do Výzkumného ústavu psychiatrických studií nastoupil v 70. letech a do vypracování studie se zapojil, k tomu ve své knize Tak o co jde? říká: „Děti, které si prošly těžkými podmínkami v těhotenství, které přežily všechna ta skákání ze stolu a laické pokusy o potraty, měly tuhý kořínek. Výzkumníci sledovali děti z města i venkova, bohaté i chudé, z různých prostředí. Porovnávaly se stovky dětí od porodu až do dospělosti. Zajímavé bylo, že v prvních letech života si překvapivě lépe vedly nechtěné děti, protože byly zocelené a otužilejší. Přežily všechny pokusy svých rodičů, jak se jich zbavit, zatímco vymodlené děti byly jakoby křehčí. Měnit se to začalo až na základní škole. Ačkoliv děti měly zhruba stejné IQ, z češtiny dostávaly o něco horší známky. V mateřském jazyce totiž často spočívá odpověď na příčinu potíží.“ Pak se dlouho nedělo nic. Matky nechtěných dětí se začaly měnit a z nechtěných dětí se stávaly chtěné. Ale když nechtěné děti dospěly… „Najednou se mezi nimi začalo objevovat stále víc a víc jedinců, kteří měli maléry, potíže s policií a končili před soudem a ve vězení. V dětství si prožili skryté citové a emoční strádání. Nedalo se to na první pohled poznat, nekončili v dětských domovech, ale přesto jim něco chybělo.“

Trocha dat a čísel

Dovolte zase trochu historie, protože je zajímavá. V roce 1918, tedy v roce vzniku samostatné republiky, přijalo Československo rakousko-uherské zákony, které potrat zakazovaly a trestaly ho vězením. Změnit se to pokusili v průběhu 20. let poslanci celkem čtyřmi návrhy, přičemž ten první podali poslanci z hnutí českých anarchistů. A přestože šlo o malé krůčky, dosáhli toho, že bylo stanoveno, že tzv. vyhnání plodu nebylo trestné, pokud se uskutečnilo do třetího měsíce těhotenství a nedělo se proti vůli ženy a nevykonával ho někdo jiný než lékař. Důvodem, proč jejich návrh dostal slyšení, přitom byla hospodářská situace, neboť zmínění poslanci svůj návrh postavili na argumentu, že: „Každé nové dítě znamená zhoršení hospodářské situace beztak zoufalé a není tudíž divu, že ženy ve své bezradnosti uchylují se k pokoutním manipulacím, jimiž se mrzačí, a tak jsou zbaveny možnosti mateřství i pro případ zlepšení hospodářské situace.“ Nicméně, návrh neprošel. A situace se víceméně neměnila až do roku 1955, tedy do smrti ruského diktátora J. V. Stalina. Tehdy totiž byly v tehdejším Sovětském svazu potraty legalizovány a česká vláda stála vstříc dilematu. Poválečný populační boom se totiž začal zpomalovat a komunistická vláda se snažila hledat cesty, jak populační růst co nejvíce podpořit, a to předně za účelem doplnění chybějící třímiliónové populace českých Němců vysídlené v letech 1945–1947. V první polovině roku 1956 byla zřízena populační komise, která měla vládě předložit návrhy na řešení klesající porodnosti. Přestože někteří její členové byli proti legalizaci umělého potratu, komise jako celek s uvolněním přístupu k umělým potratům počítala. V materiálu zaslaném vládě píše populační komise mj.: „Právní pomoc a ochrana žen v mateřství je v praxi nedostatečná a zčásti to platí i o právní ochraně dětí. Tento nedostatek vede ženy často k tomu, že řeší nevítané těhotenství potratem. Vážné populační důsledky mají kriminální potraty. Podíl potratů na populačních ztrátách je obtížné určovat, protože značná část kriminálních potratů zůstává utajena. Roku 1955 bylo evidováno v Československu 35 087 potratů. Odhad zločinných potratů činí 35 až 40 000. […] Všechny známky svědčí pro to, že dosavadní zákonná represivní opatření nebyla účinná.“ A tak byly v roce 1957 potraty v Československu legalizovány, byť byly podmíněné zmíněnou interrupční komisí.

Vítězství Jane Roeové bylo opřeno právě o bohnickou studii

Studie, část 2.

Když dostalo vedení státu první výsledky oné studie na stůl, doporučení znělo jasně. Měl by nastat konec nechtěných těhotenství. Měl by nastat konec situací, kdy jsou rozvody partnerům rozmlouvány (protože jakkoliv se to dnes zdá nepředstavitelné, tak v 50., 60. a ještě v 70. letech se rozvody předtím, než šly k soudu, řešily s manžely v rámci jejich pracovišť a nižších složek komunistické strany). Výsledky studie byly natolik průkazné, objevné a důležité, že za ně tým lékařů z bohnické léčebny dokonce získal cenu Americké psychologické asociace, o čemž se ovšem v té době mlčelo. Na základě oné studie se ovšem nejen v Československu, ale právě také v Americe začalo k potratům přistupovat se zcela jinou optikou. A místo toho, aby byla zapomenuta, tak se jí nové pozornosti dostalo v 90. letech, kdy byla citovaná v knize Freakonomics, kterou sepsali ekonom Steven Levitt z Chicagské univerzity a novinář Stephen Dubner z New York Times. A čím studii zajistili takový ohlas? Citovali ji totiž v souvislosti s prudkým poklesem kriminality v New Yorku. A dovolte zase malý exkurz do historie, tentokrát americké.

Kořeny mafie

Historie mafie na americké půdě není pro milovníky filmů, jako je Kmotr, Neúplatní nebo Carlitova cesta, nic nového. Její působení a vliv se rozmohly s příchodem imigrantů a ještě více posílily na počátku 20. let minulého století za doby hospodářské krize. Jednotlivé mafie (irská, italská) a rodiny si rozdělily teritoria a dokonale a absolutně prorostly do státního aparátu. Mafie vlastnila stovky společností, které realizovaly státní zakázky, kupovala si policii, podporovala politiky, umělce. A to až do 80. let dvacátého století! Zdá se to neuvěřitelné, ale ještě v osmdesátkách si americká justice nevěděla s mafií rady, protože nevěděla, kdo je na její výplatní listině. Pořádnou ránu jejími vlivu zasadila až dlouhodobá strategie na její potření a mohutná vlna odposlechů a policistů nasazených do jejích řad, pod vedením budoucího newyorského starosty Rudy Giulianiho. Ovšem to, že staré mafiány nenahradili noví (tedy nahradili, ale rozhodně už ne v takové míře), za to mohlo něco zdaleka jiného.

Studie, část 3.

Podle autorů knihy Freakonomics, která česky vyšla jako Špekonomie, totiž za tím vším je především uvolněnější legalizace potratů z počátků 70. let, která byla podpořena právě na základě naší „bohnické studie“. Dubner a Levitt ve své knize píší, že rapidní snížení kriminality v New Yorku a dalších městech má na svědomí kauza Roeová vs. Wade. Právě tahle kauza Jane Roeové (šlo o právnický pseudonym prostitutky Normy McCorveyové) v polovině sedmdesátek prolomila zákaz interrupce. Žádala soud, aby jí dovolil potrat, protože čeká dítě ze znásilnění narkomanem a ona nechce riskovat, že se její dítě stane feťákem a skončí za mřížemi. Americký soud jí potrat po dlouhých tahanicích povolil a je paradoxem, že se tak stalo ve chvíli, kdy Roeová dítě už porodila. Přesto šlo o precedens, o kauzu, o které se další ženy již mohly u soudu opřít, odvolat se na ni, a… většinou uspěly.

„Řada dlouhodobých studií včetně té bohnické dokládá, že dítě narozené do nepříznivého prostředí se mnohem pravděpodobněji dostane do střetu se zákonem. Miliony žen, které mohly najednou díky tomuto rozsudku podstoupit interrupci, byly většinou svobodné matky, často na drogách a z kriminální subkultury, jejichž děti by se pravděpodobně dostaly na šikmou plochu. Jenže se nenarodily a kriminálním prostředím nenasákly,“ podotýká Cyril Höschl.

„Násilí bylo všude kolem mě. Otec bil mě i matku. Na ulici bylo běžné, že se pořád někdo rve. Naproti v kavárně se scházeli gangsteři a já jsem odmala chtěl být jedním z nich,“ vzpomínal na dobu svého mládí Henry Hill, mafián, který v 80. letech začal spolupracovat s FBI, aby se vyvázal z násilnického prostředí. „Nebylo nic divného někomu rozkopat hlavu, protože to se dělo kolem mě pořád. Nebyl problém někoho zastřelit, protože tak se přece řešily problémy. Až jednou začaly být v ohrožení moje děti a já jsem pochopil, že jestli nechci, aby skončily jako já, musím je z toho prostředí dostat.“

Chtělo by se napsat, že někdejší bohnická studie už natolik prokázala svou platnost, že by nemělo být nutné se na ni v dnešní době ještě odkazovat, ale bohužel je stále spousta zemí, kde by měla stát na začátku změn. Protože i když už je 60 let stará a i když někdejší režim její úspěchy tajil, neměla by být zapomenuta. m

Foto: Adobe Stock