Čtení nejen na neděli

e d i t o r i a l

Čtení nejen na neděli

Milé čtenářky / Milí čtenáři,

tenhle editorial píšu v neděli jen krátce poté, co jsem sklidil na naší domácí zahrádce dvě bedýnky brambor – brambor od hlíny, ne umazaných, ale voňavých; tak, jak se to dneska už nevídá, vlastně necítí. Dětství jsem strávil dílem u babičky na bulharském venkově (to byla ta příjemnější prázdninová část), dílem v letenském bytě, který sice nebyl venkovský, ale k tomu měl tenkrát určitě blíž než dnes, protože tam, co pár posledních let stojí na náměstí samoobsluha Billa, kdysi byla obyčejná tržnice, kde se brambory prodávaly na váhu a široko daleko to vonívalo právě tou hlínou. Když jsem ty erteple vytáhl ze země, záhon jsem zryl a hráběma uvláčel a pak si sedl na jeho okraj a jen tak se kochal tím dílem. To je lepší podívaná než všechny programy televize dohromady. A když jsem se dost vynadíval (a taky se do mě trochu začala dávat zima, co si budem povídat), sklidil jsem po bramborách ještě vercajk a zalezl domů, do tepla. Uvařil jsem si hrnek kafe a s tím zaslouženým právem na odpočinek si otevřel počítač, abych si v klidu přečetl poslední číslo Maxima – to, které právě držíte v ruce i vy. Dlouho už jsem neměl tak nedělní pocit a moc by mě potěšilo vědět, že takový prožívají aspoň někteří z vás. Že nad stránkami našeho časopisu tráví chvíle pohody, kdy čas plynoucí kolem není zase tak důležitý – prostě proto, že se začtete. 

Hodně článků v tomhle vydání pochází z pera kolegyně Olgy Procházkové. Na její texty se vždycky těším, protože ona nejenže umí dobře psát, ale dokáže najít témata, která (přinejmenším mě, ale věřím, že v tom nejsem sám) osloví. Jak už řečeno, tentokrát hned několikrát. Její první článek v tomto čísle vám dá rozhřešení. Jednak tím, že vás ujistí, že život bez konfliktů je naivní iluze. Dnešní svět je posedlý instantní podobou štěstí, na které jako kdyby existoval málem právní nárok a nezaškodí, když se objeví výrok, který nás vrátí zpátky ke kořenům. To je jako s těma bramborama. Ale že se článek primárně věnuje upřímnosti, není od věci ještě poskočit o pár řádků výš, kde se dočteme, že i malé lži vyčerpávají a navíc, že na ty malé se začnou časem plíživě nabalovat velké. Z toho by se dalo usuzovat na to, že malé lži vlastně neexistují a jestli ano, tak jsou malé jen dočasně. Olga pořídila i rozhovor s filozofkou Annou Hogenovou, který najdete v druhé půli našeho magazínu. Filozof, to zní hodně intelektuálně, ale žádný strach, Anna Hogenová dokáže být i velmi lidová – třeba když tvrdí, že knižní kuchařky, které se lidem nabízejí jako záruka hlubokého života, jsou blbost (cituju doslova). A jak tedy na to? Nejlíp bude, když si to přečtete. Anebo když věnujete pozornost rozhovoru s Vojtou Kotkem, mužem z naší titulní strany, ale především kinematografie a divadla. A on vám vysvětlí, že život si žije svým vlastním životem. Což je pravda, i když trochu tautologická. A konkrétní rozměr dostává v dalším článku, který se zabývá tím, proč jsou lidé nevěrní. A věřte si tomu nebo ne, zahýbat může i ten, kdo svého stálého partnera miluje a na svém oficiálním svazku nechce nic změnit. A jedna z nejznámějších párových terapeutek na světě Esther Perel tvrdí, že příčinám nevěry dosud plně nerozumíme, ačkoli je stará jako manželství samo. Láska sama o sobě je složitá, říká psycholožka, ale nevěra ji činí ještě komplikovanější. 

Jak vidíte, číst je v Maximu stále co, a nemusí to být nutně v neděli.

Krásný podzim přeju.

Váš Michal Petrov, šéfredaktor Maxima