Jodie Foster: Musíme poslouchat sami sebe

aký je to pocit získat čestnou Zlatou palmu?

Vlastně dojemné. Hlavně proto, že jsem tu poprvé byla na samém začátku své kariéry s filmem Taxikář. A teď tu přebírám cenu čestnou, které se někdy mezi filmaři říká „konečná“ (smích). Jen vtipkuji. Cannes mám ráda, protože mám ráda filmy, ráda se setkávám se svými kolegy z filmové branže, poznávám ty, kteří mě inspirují a vůbec, je to prostě fajn 

tu být.

Jak jste vnímala festival v dospívání, když jste na něj přijela s Taxikářem?

Bylo to… komplikované. Povím vám jednu historku. Když jsem tehdy jela do Cannes, bylo to opravdu velmi vzrušující. Odcházela jsem na letiště a můj malý pes, kterého jsem měla, z toho byl poněkud nesvůj, že mu odjíždím, štěkal a upadl na schodech a… zemřel. Držela jsem ho v náručí, všude byla krev a říkala jsem mámě, že prostě nikam nechci jet, že nemůžu, ale ona mi řekla, že prostě musím, protože jet do Cannes je závazek. A tak jsem jela. A celou tu dobu jsem byla smutná, měla jsem chuť brečet, a přitom jsem se musela usmívat na všechny strany. Nikomu jsem nic neřekla, nechala jsem si to pro sebe, i když se mě občas někdo zeptal, co mi je. Jen jsem se přesvědčovala, jak je přece úžasné být v Cannes s tak skvělým filmem, a pak jsem se zase propadala do smutku a lkala: „Chudák Napoleon.“ Tak se totiž ten můj pes jmenoval. 

To je hrozný příběh!

Ano, je. A já teď vlastně ani nevím, proč jsem vám ho vyprávěla (smích).

Na fotkách z té doby, na kterých jste s Robertem De Nirem a režisérem Martinem Scorsesem, vypadáte přitom šťastně.

Ale jo, to já jsem byla. Ale... Byl to neuvěřitelný zážitek a neuvěřitelné zážitky někdy bývají tragické a komické zároveň. A ta naše herecká práce prostě spočívá i v tom, že na sobě svoje soukromé smutky nedáváme znát. Někdo umře, chce se nám brečet, jsme nemocní, ale hrajeme a usmíváme se, aby nikdo nic nepoznal.

Zastavme se ještě u Taxikáře, přece jen to je jeden z nejslavnějších vítězů Zlaté palmy v historii festivalu – jaký na něj máte názor?

Ten film je v americké kinematografii určitým milníkem. Přišel s úplně jiným pohledem na současnost a na válku ve Vietnamu. Vznikl v 70. letech, která právem patří do zlatého věku amerického filmu, kdy se točily filmy o něčem a nebály se mluvit otevřeně, a já si pamatuji, že jsem byla moc ráda už tehdy, že v něm mohu hrát. S režisérem jsem předtím už jeden film točila, znali jsme se, a když mi nabídl roli prostitutky, nijak jsem nepřemýšlela nad tím, jestli na tu roli ve třinácti nejsem moc malá, vzala jsem ji. To až později lidi ze studia přišli s tím, že bych možná měla podstoupit psychologické testy, jestli jsem na tu roli dost zralá. Tak jsem na ně šla.

Mohla jste tehdy ten film vlastně vidět?

Nemohla. Což je trochu paradox, že když si přečtete scénář, pak film natáčíte, jste u toho, když ty scény, kvůli kterým vás pak na film nepustí, točíte, ale tak co, počkala jsem si, až budu starší (smích).

Takový problém jste s filmem Mezi námi děvčaty, který z vás udělal hvězdu, asi neměla, co?

To ne, byl to dětský film. Ale já na něj nerada vzpomínám. Byla jsem v pubertě, měla jsem akné a byla jsem trochu buclatá, a tak jsem se kvůli tomu filmu cítila vlastně docela trapně. 

Proč trapně?

Nevím, protože mi bylo 14 let, a to se pořád cítíte trapně. Je vám trapně kvůli vám samotným, kvůli rodičům. Všichni a všechno vám přijdou trapní a vy přemýšlíte nad blbostma a říkáte si: Kdy tohle skončí?! (smích)

Jak jste zvládala slávu, kterou vám to přineslo?

Opravdu si nepamatuji, že bych kvůli tomu byla tak populární, ale je to možné. Ona mě máma držela dost zkrátka, navíc ten náš svět nefungoval tehdy jako dnes, nebyly sociální sítě, nešpehovali nás tolik paparazzi, mohli jsme klidně jít nakupovat, prostě jsme vedli normální život. Jistě, dostávala jsem dopisy, ale v takovém množství, že jsem na ně i stíhala odpovídat (smích). To už je dnes asi nepředstavitelné a mně je těch mladých líto, že jsou pod neustálým drobnohledem a že je všichni markeťáci od filmu nutí prodávat na sociálních sítích každou minutu svého života.

Svého prvního Oscara za nejlepší ženský herecký výkon jste získala za film Znásilnění. V současné době máme hnutí #MeToo a o těchto hrozných příbězích se proto mnohem víc hovoří. Tenhle film ale vznikl už v roce 1988. Vnímáte rozdíl, jak se na takové věci dívala společnost tehdy a nyní?

Vnímám. Ten rozdíl je veliký. Když jsme tehdy ten film natáčeli, nebylo výjimečné, když někdo o postavě, kterou jsem hrála, řekl: „A co si myslela, když na sobě měla sukni? Ta si o to znásilnění koledovala!“ A jiní zase říkali: „Znásilnění? Vždyť se jí to určitě líbilo!“ Dnes nám to může připadat zvláštní, ale v té době skutečně znásilnění nikdo nebral tak vážně jako nyní. A my to chtěli tím filmem změnit, poukázat na to, že když je na někom pácháno násilí, tak to opravdu normální není, a myslím, že se nám to skutečně do určité míry povedlo.

Co si jako herečka, producentka a režisérka myslíte o rovnosti žen a mužů v Hollywoodu?

Za posledních 55 let se situace změnila. Mnoho věcí se změnilo. Když jsem se svou profesí začínala, nebyly ve vedení studií a na postech režisérek žádné ženy. Ve štábu byla žena, která hrála mou matku, byla tam maskérka a byla tam scénáristka. A to bylo tak všechno. A jak o tom mluvíme, tak si vybavuji jeden rozhovor se známým producentem, který mi říkal: „Žena patří domů, do kuchyně a k dětem, protože si neumím představit, že bych se o tyhle věci měl starat já.“ No, tak to už se naštěstí změnilo. Máme spoustu producentek, filmových manažerek, jen těch režisérek je pořád nějak málo. Jako by tu pořád existoval strach, že žena nezvládne ukočírovat štáb, rozpočet, že nedejbože zůstane doma, když jí onemocní dítě. Což je něco, co si kupodivu myslí i ty šéfky produkčních společností. Divnej svět.

A honoráře asi pořád také nemáte stejné, co?

To ne, to je fakt. Ale je mi žinantní o tom mluvit, protože si uvědomuji, že peníze, jaké dostáváme my v porovnání s jinými profesemi, jsou tak astronomické, že stěžovat si na to, že nemáme víc, by bylo nemravné. A  je jen otázkou každého z nás, jestli jsme si toho vědomi a alespoň část toho, co vyděláme, dáme do oblastí, kde se peněz nedostává.

Pojďme k Mlčení jehňátek. Věděli jste, když jste film točili, že vytváříte takový kult?

Věděli jsme, že děláme na filmu, který má na to zůstat lidem v hlavách. Cítili jsme ale také určitý strach a rozpaky, protože jsme se dotýkali témat, která ještě nikdo neotevřel. Ale kdo už někdy točil film, tak také ví, že nikdo neví, co se z toho, co natočíte, nakonec stane ve střižně. A já jsem třeba byla lehce nesvá, když režisér Jonathan Demme postavil scénu tak, že mě, která jsem dost malá, postavil mezi vysoké chlapy. Přišlo mi to nepatřičně komické, bála jsem se, že ten příběh pak lidi nebudou brát vážně, ale ono to nakonec bylo naopak a tyhle drobné detaily a vtípky nakonec moji postavu v celém příběhu ještě umocnily.

A co váš vztah s Anthonym Hopkinsem?

Fantastický. On je tak laskavý a báječný herec. Myslím, že v posledních pěti letech podal ve filmech Otec a Dva papežové nejlepší výkony ve svém životě. Poprvé jsem se s ním setkala, když jsme zkoušeli, no, nebyla to skutečná zkouška… seděli jsme kolem stolu a četli scénář. Do té doby jsem ho neznala. Posadila jsem se ke stolu, potřásla si s ním rukou. A on najednou začal číst svůj text a já jsem dostala velký strach. Byla jsem z té jeho dikce vystresovaná, nedokázala jsem ani pořádně mluvit, rozloučit se. A pak jsme začali natáčet a jeho scény přišly na řadu skoro až na konci, a naše první scéna byla výslech přes mříže. A já se přiznávám, že když jsem ho viděla, slyšela, měla jsem z něj vážně strach. A jednoho dne, byl to poslední den natáčení, jsme byli na obědě a já jsem k němu přisedla a řekla: „Víte, já jsem se vás trochu bála.“ A on překvapivě řekl: „No, já jsem se vás bál také!“ Potom jsme se objali a stali se z nás dobří přátelé.

Za ten film jste získala svého druhého Oscara za nejlepší ženský herecký výkon – a to vám tehdy nebylo ještě ani 30 let. Jaké to bylo být tak úspěšná v takovém mladém věku?

Bylo to fajn (smích). Je pravda, že když jsem byla mladá, tak jsem točila hodně. Možná je to důvod, proč jsem teď tak pomalá! Dělám ráda věci pomalu. Líbí se mi pracovat a vyhradit si přitom víc času na svůj osobní život. 

Vedle toho, že hrajete, také režírujete. A všichni oceňují, jaké výkony dokážete z herců dostat. Je to tím, že jste sama herečka?

Je to možné, na to neumím odpovědět. Prostě s herci o jejich postavách mluvím, ladíme detaily a oni se mi pak odmění skvělým výkonem. Třeba takový Mel Gibson. Jeho výkon ve filmu Pan Bobr je neuvěřitelný. Jednak proto, že je Mel skvělý herec, ale možná i proto, že je to báječný kamarád. Znám jeho silné i slabé stránky, nemáme před sebou tajnosti, ale on ví, že toho nikdy nezneužiji. A to je důležité, protože režisér by vůči hercům měl být jako rodič. Měl by je „řídit“, ale měl by je také chránit. A to bohužel řada režisérů nedělá. Občas mají pocit, že jsme jen loutky v jejich rukách.

Jak se s takovým režisérem pracuje?

Špatně. A je to pak nepříjemné pro obě strany (smích).

Jaký byl největší risk ve vaší kariéře?

Ty jo… těch bylo. První byl, když jsem na čas opustila herectví a šla jsem studovat pět let na Yale. Každý mi říkal, že tím moje kariéra skončí, že ničím, co jsem si do té doby vybudovala, ale pro mě bylo vzdělání důležité a zpětně vím, jak moc mi v pozdější práci pomohlo. Další takový risk bylo postavit se za kameru a režírovat. Moje máma mi říkala, že když neuspěji jako režisérka, podepíše se to na mé herecké kariéře, ať to nedělám, navíc jako herečka že si vydělám víc peněz. Což měla pravdu, ale já jsem ráda, že jsem ji neposlechla (smích).

Takže vaše rada zní: nikdy neposlouchat matky?

(smích) To ne, to je moc příkré, mámy dost často pravdu mají, ale musíte také poslouchat sami sebe.

Jste jednou z mála hereček, které si vždycky šly za svým. Jak jste si tohle privilegium vybojovala? Protože řada vašich hereckých kolegů raději točí filmy oblíbených žánrů, než by riskovala neúspěch…

Podle mě je špatně, když to člověk začne analyzovat, když to takzvaně přemyslí. Prostě berte role, jaké se vám líbí, a ne jaké vám říkají, že byste měli hrát. Navíc já nejsem sama. Kdyby Brad Pitt nebo Leonardo DiCaprio hráli stále jen romantické milovníky, nebyli by to dnes největší herci své generace. Já jsem začala u filmu ve třech letech a brzy jsem se naučila stát si za svým. Když někdo svoji slávu buduje na tom, že se chce zalíbit všem, dost často skončí v zapomnění.

Berte tuhle otázku s nadsázkou, ale kdy vás uvidíme ve filmu od Marvelu?

(smích) Já proti těm filmům nic nemám, jestli myslíte, že ano. Jsou to báječné a zábavné filmy, ale myslím, že já do nich nepatřím. Mě baví dělat filmy, které vypovídají o lidech, o společnosti, zabývají se historií. A velká studia takové filmy produkovat nechtějí, a kdyby k tomu snad došlo, budou chtít mít všechno pod kontrolou, a já už jsem asi moc stará na to, aby mi nějaký úředník kontroloval každý natočený záběr a říkal, jestli to dělám dobře, nebo ne. m

S Robertem De Nirem v legendárním filmu Taxikář

Při natáčení filmu Mlčení jehňátek se dlouhé týdny Anthony Hopkinse bála

Foto: Adobe Stock