Mladší než Kleopatra

avolal mi spolužák z gymnázia Jenda. Ve třídě nás bylo dvacet osm holek a šest kluků. Jenda z nich byl největší, nejhezčí a nejchytřejší. Milovaly ho všechny holky. Já také, i když jsem si racionálně říkala, že nemám šanci. A najednou, po spoustě let se mi Jenda ozval, že se dozvěděl, že žiji sama jen se svými dětmi, že žije také sám, a že ho napadlo, že je to asi osud a my bychom se měli setkat. Naštěstí bylo po prázdninách a já se cítila docela dobře. Také jsem si koupila nové šaty a semišové botičky. A protože jsem na chlapce, po kterém toužily všechny gymnazistky, chtěla opravdu zapůsobit, tak jsem šla ještě na kosmetiku a tam jsem si nechala udělat masáž obličeje a Kleopatřinu koupel. Ano! Trošku jako Kleopatra jsem si připadala, jenže jsem byla blond. Kleopatra lehce šmrncnutá Marilyn Monroe. 

Rande jsme si stylově domluvili ve Slávii. 

Z taxíka jsem vystoupila nonšalantně. Hned jsem nasadila omračující úsměv, kdyby mne Jenda nedočkavě vyhlížel.

Mé podpatečky klapaly. Obratně jsem překročila tramvajovou kolej a ... stalo se to! Zcela bez přípravy! Prostě jednoduše a bylo to! Mé capri kalhoty prudce opustily můj pas a s rozhodností, kterou by od měkké látky nikdo nečekal, sjely na zem. Bylo to tak neuvěřitelné, že jsem pár sekund nedělala vůbec nic. Jen jsem stála uprostřed rušné křižovatky u Národního divadla a měla jsem vlastními kalhotami pevně spoutané kotníky. Můj mozek dokázal zpracovat tuto informaci až v momentě, kdy jsem v širokém okně kavárny zahlédla Jendův obličej. Ustrnul uprostřed pohybu, šálek s kávou nestačil donést ke rtům...

I rušná křižovatka zadržela dech. 

Kalhoty ležely na dlažbě jak mrtvý pes. Nešlo z nich jen tak ležérně vystoupit a nevšímat si jich. Úplně jsem slyšela, jak na mě křičí všímavá stařena: „Spadly vám kalhoty, ukliďte si laskavě po sobě!“ Bleskurychle jsem se sehnula v touze o nenápadnost. Z hlavy mi spadly sluneční brýle a z ramene mi sjela kabelka. 

Od svých dvanácti let jsem na sobě neměla minisukni. Teď jsem měla tuniku stěží pod zadek. Už jsem nebyla ani Kleopatra ani Marilyn. Byla jsem polonahá, veliká, a i když na kolejích, tak rozhodně ne dáma.

Můj spolužák držel kávu pořád ve stejném úhlu jako před chvílí... A já v předklonu, pozadu, jak gejša po splnění úkolu, couvala, dokud jsem se neskryla v průjezdu. 

Nevolal mi, abych se vrátila. Ani já jsem mu nevolala. Došlo mi, že člověk věkem nemoudří, že v tom nejlepším případě zůstane stejně chytrý jako za mlada. Jako v době, kdy jsem racionálně věděla, že milovat Jendu je blbost, protože nemám žádnou šanci! 

A to je všechno, snad jen, že když jsem přišla domů, tak můj syn se na mě divně díval a já jsem bojovně řekla: „No co, byla jsem v kosmetickém salonu, nezdám se ti snad mladší?!“

A můj syn pravil: „Mladší než KDO?!“

Vaše H. P.  m