Proč jsme vlastně nevěrní?

romě nemoci či smrti v rodině nemůže váš vztah poničit nic tolik jako právě nevěra. Není ani tak důležité řešit, s kým se odehrává, nýbrž proč. Příležitostí mají i velmi zaneprázdnění lidé spoustu. Dřív se seznamovali v letadle či na večírku, dnes díky pár klikům v telefonu. Nevěra existuje stejně dlouho jako manželství, ale jejím příčinám dosud plně nerozumíme. Alespoň to tvrdí jedna z nejslavnějších párových terapeutek světa Esther Perel. Někdy jí hořce opovrhujeme, jindy ji rezignovaně akceptujeme. Vždy ale víme, že jsme byli podvedeni, nebo jsme podvedli a nic nemá tak odpornou pachuť jako právě zrada.

Dokonce labutě, zvířata, která jsou symbolem věrnosti, byly při hlubším ohledání označeny jako velmi nestabilní partneři. V monogamii nežije příliš zvířecích druhů na planetě, ale ani ty, které žijí pouze s jedním partnerem (patří sem třeba ploskonosé opice nebo kondor havranovitý), se dopouští takzvaných úletů.

Lidskému druhu věrnost příliš nejde, ačkoliv v pojetí židovsko-křesťanské morálky patří k hlavním ctnostem. Výzkumy o tom, kolik procent celosvětové populace se dopouští nevěry, nám také příliš útěchu nenabízí: někde najdete data, že 20 procent, jinde až 70. Spolehnout se na tvrdá čísla nejde už také proto, že pro každého respondenta znamená nevěra něco jiného. Od myšlenky k mimopartnerskému sexu je škála poměrně široká. Vzpomeňme si třeba na bývalého amerického prezidenta Billa Clintona, který přísahal, že „neměl styk s touto ženou“, ačkoliv později bylo prokázáno, že s Monicou Lewinsky měl orální sex. Tady to zřejmě bylo přání otcem myšlenky.

Muži nebo ženy?

Ženy to měly historicky těžší než muži, a to i co se nevěry týče. Jejich ekonomická závislost na zákonném partnerovi, nechtěná těhotenství a společenské odsouzení, limitovaly jejich potřeby najít lásku či vášeň mimo sňatek. Ve chvíli, kdy se směly zařadit do pracovního procesu po bok mužů, podle výzkumů začala čísla nevěrných žen stoupat, zatímco u mužů zůstávala stejná. Muži jsou ale stále ti, kdo zahýbá častěji.

Nevěrou nezabíjíme jen svůj vlastní vztah, ale také představu o věčné romantické lásce jako takové. Proč na něco takového tedy přistupujeme, když tušíme, co všechno dáváme všanc? Jednoduchá odpověď neexistuje, podívat se ale musíme především na svoje nároky. Partnerství a sex dnes mají náboj statusu; mohu být pouze s někým, kdo mě rozvíjí, naplňuje, dělá lepším.

Chceme tu stejnou jistotu a stabilitu, kterou od manželství požadovali naši rodiče, ale zároveň s dávkou vzrušení a intelektuální i tělesné stimulace. Sex je aktem svobody, sebevyjádření, nikdy nekončícího potěšení. Myslíme si, že pokud budou naše vztahy perfektní, pro nevěru zde nebude místo.

A tak cvičíme a chodíme na párové terapie, podstupujeme kosmetické úpravy, půsty, semináře o vědomém sexu, někdo dokonce přistupuje na otevřený vztah, kde bude nevěra součástí dohody. Ale ono to nefunguje, už proto, že nikdo z nás není perfektní.

Britský spisovatel Anthony Burgess nevěru označoval jako „nejkreativnější hřích”, ale v době Tinderu už to tak úplně neplatí. Zajímavé je, že ačkoliv už nestigmatizujeme sex před svatbou a netrestáme zákonem homosexuální nebo mezirasové styky, nevěru odsuzujeme stejně jako před generacemi.

„Proč jste to udělal/a? Proč s ní/ním? Proč teď? Bylo to poprvé? Kdo to inicioval? Snažil/a jste se odolat? Co jste hledal/a? Co jste našl/a?” Na to se Esther Perel ptá svých klientů, když hovoří o nevěře. Pravda je, že i když může být devastující pro podváděného, přináší někdy velký posun pro podvádějícího. Pochopit obě perspektivy je podle Esther Perel klíčové.

Nevěra jako cesta

Nevěra totiž především souvisí s tím, kdo se jí dopouští, nikoliv primárně s jeho partnerem, se kterým musí být „zákonitě něco špatně”. Když hledáme potvrzení o své vlastní výjimečnosti a chceme být objektem vášně někoho jiného, neodvracíme se od svého oficiálního protějšku, ale od toho, kým jsme se stali. Obviňovat z nevěry nefunkční vztah je snazší, než se podívat do zrcadla a čelit svým vlastním slabostem. Nejsme perfektní, ale tolik po tom toužíme. Idealizujeme si toho, s kým prožíváme nevěru, také proto, že se vidíme jen občas, je to zakázané a neřešíme s ním, kdo zase nevynesl odpadky. Ani složité rodinné vztahy. Nevěra je určitým způsobem cesta. Málokdo touží být na tom, či druhém konci. I když jste ten, kdo podvádí, provází vás vina a pocit selhání. Pranýřování ale situaci neusnadňuje, naopak.

Ve stínu každého romantického pouta číhá nevěra. Přiznání této skutečnosti vám pomůže čelit skutečnosti, že chybovat může opravdu každý a paralelní vztah s někým jiným je často příležitost, kdy dotyčný poznává sám sebe v jiném světle. Je to zraňující a destruktivní, ale i takovou cenu jsme ochotni zaplatit, abychom se potkali s vlastní vášní i emocionalitou.

Už dávno tedy neplatí, že zahýbání je nutně ztělesněním patologie ve vztahu, už také proto, že dnes známe takové diagnózy jako závislost na sexu nebo patologický strach z blízkosti. Pokud si najdete partnera, který má výše uvedené neurózy, za nevěru nemůže neuspokojivá podoba vztahu, ale démony vašeho protějška.

Láska je složitá, ale nevěra ji činí mnohem komplikovanější. Jak říká Esther Perel, většina z nás dnes prožije dva, tři životní vztahy. Někdy se odehrají s tím stejným člověkem. Pokud jste podvedli, nebo byli podvedeni, je váš první vztah ukončen. Jste ochotni budovat ho znovu? To, co se snaží Perel svým přístupem nastínit, je, že nevěra i přes veškeré pohromy, které s sebou obnáší, symbolizuje také příležitost. Obě strany se musí primárně shodnout na tom, že spolu chtějí být i nadále a krizi překonat. Pak oba vyvíjet velké úsilí, snažit se být upřímní, nezraňující, mnohdy nad sílu velkorysí.

Když se říká, že naše babičky a dědečkové spolu zůstávali po dlouhá desetiletí a kvůli každému „kroku vedle” rozhodně nepodepisovali rozvodové papíry, zapomínáme na hořkost, kterou v sobě tyto dlouholeté vztahy často ukrývají. Dnes můžeme zažít naštěstí jiný přístup. Lidstvo sice ještě není tak dokonalé, aby nezahýbalo vůbec, ale díky popularizaci psychoterapie víme, že s emocemi dokážeme pracovat. m