Radikální upřímnost

Česku se radikální upřímností zabývá jediný lektor, který k tomu má náležité osvědčení. Jmenuje se Sebastian James a své kompetence čerpal přímo u otce zakladatele, autora stejnojmenné knihy, amerického psychoterapeuta Brada Blantona. Sám Sebastian je vystudovaný psycholog a psychoterapeut a na svých stránkách má skvěle popsanou svou cestu k této metodě. Na rozdíl od mnoha jiných v odkazu „O mně“ upřímně píše o svém ne moc radostném dětství, pocitech méněcennosti a o tom, že právě workshop radikální upřímnosti mu hodně pomohl. A zároveň mu natolik učaroval, že nasměroval i jeho terapeutickou praxi. Dnes pořádá Sebastian James workshopy s tímto tématem u nás i v zahraničí a setkání s ním je samo o sobě osvěžujícím tréninkem. Protože víte, že pravda je v jeho přítomnosti vítaná, můžete mu říct, že zrovna máte den blbec, nebo že ten čaj, co vám tak pečlivě chystal, vám bohužel nechutná. A on zas upřímně řekne, že rozhovory do médií mu moc nejdou, raději naslouchá, než káže a má pocit, že se moc nepředvedl. Už jen takhle malinko pozměněná komunikace má zajímavé účinky. Nejdřív máte trochu strach, pak se uvolníte. Je to trochu vážné a zároveň trochu legrace. Jako by člověk náhle mohl složit zbraně, odhodit brnění, ukázat slabost a přitom neztratit tvář ani respekt druhých.

Kořeny věcí

„Slovo radikální pochází z latinského radix, čili kořen. Radikální upřímnost můžeme vnímat jako snahu jít do hloubky, k podstatě lidského prožívání,“ říká Sebastian James. Abychom mohli být upřímní k druhým, musíme nejdříve říkat pravdu hlavně sobě. „U toho bych se ale nijak zvláště nepozastavoval. Člověk, který nad sebou přemýšlí a je schopen alespoň základní sebereflexe, moc dobře ví, jak na tom je. Myslím, že na workshopy nechodí lidé, co by nezvládli být upřímní sami k sobě, spíš mají hlad po větší otevřenosti k druhým a autentických vztazích. Povrchní komunikace jim totiž už příliš nepřináší.“ 

Pokud náhodou váháte nad tím, zda zvládnete říkat pravdu sobě, potažmo druhým a kde vlastně ta Pravda s velkým P vězí, zeptejte se svého těla. „Všichni v sobě máme pomyslný emoční radar. A díky němu víme, jak se cítíme. Emoce jsou velmi starý komunikační kanál, jsou mnohonásobně starší než slova. Proto nás v cestě za radikální upřímností vedou právě ony. V základu jde o tyto emoce: stud, vztek, strach, smutek a radost,“ říká Sebastian James.

Teorie tygra

Než se dostaneme blíže k tomu, jak radikální upřímnost vypadá v praxi, zastavme se u toho, proč vlastně tak trochu lžeme. Naše motivace jsou obvykle velmi prosté a moc si je neuvědomujeme. Chceme se vyhnout konfliktu, ulehčit si život, chceme, aby nás ostatní měli rádi a toužíme také plnit něčí očekávání. To všechno je v pořádku, pokud toho není moc. Malé lži nás totiž časem vyčerpají a z života se zvolna vytratí blízkost a radost. Někdy pak také máme pocit, že toho je na nás moc, že stále jen plníme něčí přání, že jsme sice „happy“ a „v pohodě“, ale někde uvnitř nám začíná chybět energie a hromadí se frustrace. Na malé lži a kompromisy se postupně plíživě nabalují velké, mnohem zásadnější. 

Kdyby radikální upřímnost pěstoval veterinář Jan, kterého skvěle zahrál Jiří Bartoška ve filmu Teorie tygra, nemusel by předstírat nemoc, utíkat od ženy a pouštět na svobodu krávy. Z tohoto úhlu pohledu není obětí, ale slabochem, který z banálních důvodů zničil sám sebe. 

Kauza svíčková a babiččiny buchty

Spoustě lidí jde upřímnost a autenticita tak nějak sama od sebe, ale jiní potřebují trochu trénovat, protože říkat pravdu je těžké. Pro začátek jeden příklad: „Nejsem žádná skvělá kuchařka,“ říká účetní Hedvika. „Jednou jsem ale po měsících slibů konečně uvařila svíčkovou na smetaně. Byla jsem přesvědčená, že je výborná, a když můj muž zasedl ke stolu, řekl, že mu to vůbec nechutná a následovala památná věta: ,Komu jinýmu bych měl říkat pravdu než tobě!‘ Hrozně mě to zranilo, strašně jsem se urazila a vybavila jsem si, kolikrát já jsem taktně pomlčela o jeho neschopnosti, neúspěších nebo pochválila jeho průměrnou práci,“ popisuje. Není to zrovna případ, kdy by měl manžel Hedvice zalhat, pochválit ji? „V případě, že to udělá, hrozí, že bude takovou svíčkovou jíst každý týden a časem jeho odpor stejně probublá na povrch,“ říká Sebastian James. „Výhodnější je říct: ,Mám strach, že tě zraním, ale nebylo to ono…‘ Hedvika mu zase v duchu radikální upřímnosti může v danou chvíli říct, že je smutná, že ji neocenil za snahu, a naštvaná, že spolu častěji nechodí do restaurace. A najednou z toho máme docela zajímavou konverzaci, ve které obě strany sdílejí svoje emoce a zranitelnost a zároveň si mohou říct věci, které by v sobě jinak dusili. To by pravděpodobně později eskalovalo v ještě závažnější konflikty. Lepší je si otevřeně promluvit a něco se naučit. Život bez konfliktů je naivní iluzí. Je přece lidské, že lidé, kteří spolu žijí, se na všem neshodnou a občas se citově zraní.“

Radikálně upřímná komunikace

Radikální upřímnost rozhodně nespočívá v nevyžádaných soudech a hodnocení druhých, v „dobrých“ radách, zlých komentářích, přirovnáních a odsudcích. Pozor, radikální upřímnost není názor! Zde je příklad nevhodně řečené „pravdy“: „Chováš se jako idiot!“ X Radikálně upřímně: „Cítím smutek, když se takhle chováš.“ Nebo jinak radikálně upřímně: „Cítím, že jsem na tebe naštvaná, když se takhle chováš.“ Dále nepoužíváme absolutní hodnocení, tedy slova typu: nikdy, vždycky nebo každý. Příklad nevhodně vyřčené „pravdy“: „Nikdy sis mě nevážila!“ X Radikální upřímnost: „Vadí mi, když na tebe mluvím a ty se díváš do mobilu.“

Abychom si radikální upřímnost osvojili, je dobré trochu potrénovat v bezpečném prostředí. Vhodná je na to jakákoli skupina, třeba právě na workshopu, ale můžeme se takhle domluvit v práci, s přáteli nebo v rodině. Jde o to, aby všichni věděli, že si můžou říkat pravdu a zároveň je to neohrožuje. „Chce to trochu odvahy a také přistoupit na to, že se někdy navzájem zraníme. Ale když to společně riskneme, může to upevnit a prohloubit naše vztahy.“ Je samozřejmě nepříjemné říci kolegovi, že mu jsou cítit nohy, ale i na tohle se dá použít komunikační trik: „Mám strach ti to říct, ale smrdí ti nohy.“ Nebo: „Stydím se to říct, ale…“ 

Úleva a důvěra

K radikální upřímnosti můžeme nenásilně inspirovat i druhé. Stačí se zeptat: Je něco, kvůli čemu jsi smutný? Jsi naštvaný? „Dobrým začátkem při trénování radikální upřímnosti je odhalit i nějakou vlastní slabost nebo emoci. Když na workshopu řeknu, že jsem si léta z nějakého důvodu myslel, že mám ošklivé oči, a další pokračují a sdílejí se skupinou zase svoje těžkosti z minulosti, je to uvolňující a sbližující moment.“

Když se naučíme v komunikaci pojmenovávat svoje emoce a zároveň neobviňovat, můžeme mimo jiné vést konstruktivní konflikty. A konstruktivní konflikty budují vzájemnou důvěru.

„Pokud dám možnost sobě a ostatním, aby říkali pravdu, můžu i upřímně odpovědět na otázku, jak se mám, i když se zrovna necítím dobře. Vzniká tak více prostoru pro vzájemné porozumění a empatii. Upřímnost lidi hodně sbližuje a zároveň osvobozuje.“ m