Tělo nelže

ako filozofka se zabýváte termíny, jako jsou pravda, odkrytost. Je někde v těle schovaná pravda? 

Nejkrásnější příklad je Medúzina hlava. Nádherná, překrásná dcera jednoho mořského boha Medúza byla znásilněna Poseidónem v chrámu panenské bohyně Athény. Ta se hrozně rozzuřila, protože její chrám byl znesvěcen, ale na Poseidóna byla moc slabá. Tak si vylila zášť na Medúze a učinila ji tak ošklivou, jak byla předtím krásná. Medúza byla tak příšerná, že měla místo vlasů hady, a kdo se jí podíval do tváře, zkameněl. Dál ten příběh už jistě znáte. Ale my všichni máme Medúzu v těle. Krásu i ošklivost, Medúzinu hlavu. Když vbíhá vítězný maratonský běžec do cíle, má v sobě děsivost i krásu. Do tváře se mu vtiskne bolest, únava, hrůza ze sebepřekonávání a zároveň tam má tu nádheru, blaženost, že doběhl, že je první. Na těle je něco úžasného, ono nelže. I krásné tělo v sobě může mít absolutní ošklivost a naopak. To se často ukazuje v umění.

S tělesnem souvisí i stárnutí. Jak prožíváte svoje stárnutí a jak ho pojímá filozofie tělesna?

Stárnutí je vlastně také rozhovor. Člověk se mění v těle, ale mění se i v myšlení, v cítění a mění se jeho propojení těla a duše, neuvěřitelně se zklidňuje, prožívá tišinu duše a prožívá ji většinou v pohybu. Tu nezažijete doma u počítače. Pro mě jsou to posvátné procházky na Hejdě, kde máme chalupu: jdu koncem letního dne krajinou, kde jsou pole a lesy, ve světle odcházejícího dne, který je laskavý. V takových chvílích posloucháte, co kolem se děje, vnímáte vánek a dobré světlo, slyšíte, vidíte, hmatáte, to všechno se propojí a najednou jste v rozhovoru s tím, co k vám přichází... A ono je to bez příčiny, a to je ta tišina duše, kdy jste s bytím v hlubokém rozhovoru a souznění a cítíte, že to bytí vás přijímá. Tomu se říká communio. A to přijetí bytí potkáváte v záblesku krásných věcí večera. Najednou přestáváte mít hrůzu, co se stane v práci zítra, co vám provede manžel, co děti, najednou jste sama s tím bytím v něčem, co ke svému zdraví, stárnutí, k životu nejvíc potřebujete. A dnes nám to obrovsky chybí. Neustále jsme řízeni nějakými povely a z toho je nevyhnutelné se vyvázat aspoň na hodinu, být sama, nechat se odnést k tomu bytí. A pak nevadí žádné stárnutí.

Dokáže tišinou duše projít šestnáctiletý či dvacetiletý člověk?

Na to je moc mladý. Ve stáří jsme citlivější, chytřejší, vnímavější, máme spoustu zkušeností, které se nedají vyslovit, ale zůstávají v nás a mají na nás vliv, i na to, jak vidíme svět. A to je nedoceněno… Dneškem se vznáší taková samozřejmost, že jenom to digitální je to, co nás zachrání, ale to nás vůbec nezachrání.

Je velmi moderní chápat dnes nemoci vlastně jako důsledek neschopnosti vyřešit své problémy. Jak chápete nemoc?

Jsou nemoci, co si člověk na první pohled zaviní sám tím, že systematicky ničí svoje tělo. Nevíme ale přesně, zda v něm jsou nějaké ohně, kvůli nimž se nemůže zastavit v nějakém sebedestruktivním konání… To jsou dost neprůhledné věci. A nemoc je nemožnost pokračovat v tělesnění na cestě života, nemáme moc, možnost. Nemoc je vždycky odpověď na neznámé otázky. 

Nehledejte příčinu nemoci. Nemoc je odpověď na otázky, které jsou v té nemoci zavinuté, čili každá nemoc má možnost svého vyléčení obsaženou sama v sobě. Musím si do té nemoci vlézt a tam ji prozkoumávat a hledat ty otázky, na které předem znám odpověď. Medicína hledá kauzality, příčiny. Příčina je to, co je při činu: viry, bakterie. Ale nemoc je vždycky záležitostí rozhovoru, který vedete se světem, a problém je, když není harmonický, není pravdivý… A on často není pravdivý, protože si necháváme podsouvat hrozné kraviny a věříme jim.

To je hodně složité, můžete mi k tomu dát příklad?

Manžel mi umřel na rakovinu žaludku. Syn mi zemřel na rakovinu hrtanu, protože hrozně kouřil a hrozně pil... Můj muž, ač celoživotní sportovec, se kvůli našemu synovi hrozně trápil, měl hrůzu z toho, že ho nemůže zastavit, aby přestal pít, měl v sobě obrovskou úzkost. A zatímco já to hned každému řeknu a vykecám se, on byl introvertní. Myslím si, že za patnáct let z toho trápení byla ta jeho rakovina. 

Kdybychom rozhovor se světem vedli pravdivě, vynášeli neskrytost do světla, i když je pro nás nepříjemná, nemocí by bylo méně. Teď je ale život tak běsný, že z toho nemůžou nebýt nemoci. Člověk musí žít otevřeně, čistit si duši, čistit si tělo, pustit k sobě pravdu. Ale pravda, která je dnes používána, je schována do nějaké fiktivní jistoty. Ale ta jistota, to nestačí, my můžeme vyrábět jistotu. Někdo jiný nám možná řekne, co máme jíst a co máme dělat, ale to nestačí. Musíme vést rozhovor s celkem světa, tam musí přijít vlastní myšlení člověka, který poslouchá svou duši a tělo.

Určitě ale existují lidé, kteří se snažili najít odpovědi, žít tak, aby naslouchali sami sobě, a stejně zemřeli mladí, nezvládli to. Možná je dobré si říct, že i když máme všechny nástroje k uzdravení, nemusí se nám to podařit, někdo to prostě nedokáže. 

Největší chyba dnešního seberozvoje je v tom, že existuje taková samozřejmá jistota, že všechno se dá vyřešit technickým způsobem. Ta sukcesivita – následnost jednotlivých kroků, které musíme zachovávat, jako když vaříme. Ty kuchařky, které se lidem nabízejí jako záruka hlubokého života, to je blbost. Lao-c’ už před čtyřmi a půl tisíci lety mluvil o tao, rovnováze mezi protikladnými silami, a tato rovnováha se musí denně znovu rodit. Jako poprvé a naposled – počátkování tomu říkáme. Zdraví je počátkováním, které vede k tomu, že člověk se denně znovu rodí, vstupuje do nového dne, který se také zrodil a přináší s sebou nové situace. A byť by byly podobné těm v minulosti, jsou poprvé a naposled. Člověk má být v rozhovoru se světem, být nastražen, co ta situace ode mě chce, co jí mám odpovědět. Pokud nepočátkujeme, tak je to zlé pro život i pro zdraví. Denně se musíme znovu narodit. A to se vůbec lidem neříká. Každý bude chtít vědět, co to je a jak to udělat. Musíme být v souladu s celkem tohoto světa, tohoto bytí. Nejsme tu jen pro tu rodinu, pro společnost, pro Evropu, pro planetu, ale my jsme bytostí s duší, která nemá žádné hranice, a proto se do ní vejde úplně všechno, všechno, co je neviditelné, nevýslovné, ale dá se to myslet. Ale to musíme svým vlastním způsobem do sebe tak nějak dostat, to se prostě nedá vysvětlit.

Takže i když máme dva a půl tisíce let filozofie a náboženství, nikdo nevymyslel kuchařku na to, jak žít, protože na to musíme každý sám přijít znovu a znovu každý jeden den? 

Ano, proto mluvíme o životě z vlastního pramene. 

Lidé často k sebepoznání používají svoje tělo. Třeba se zavírají do tmy, jezdí meditovat do Indie, plavou v ledové vodě. Dá se u tohoto konání nějak rozlišit, kdy je to řekněme až posvátná cesta hledání a kdy je to jen rauš skrze tělo?

Úplně přesná ta hranice není, a to umožňuje spoustě lidí dělat ty kuchařky. Když se námořník na plachetnici uprostřed oceánu úplně sám ocitne v totálním bezvětří, na své bárce se proti své vůli dostává do rozhovoru se situací, kterou nikdy v životě neprožil. Jde o nejhlubší, nejbytostnější rozhovor. On si uvědomuje, že stačí velká vlna, a bude po něm. Že nikdo po něm neštěkne, nikdo ho nikdy nenajde, možná si na něj někdo vzpomene, ale v přívalu budoucích věcí a generací zmizí i vzpomínky. Uvědomuje si, že život je naprosto nesmyslná věc, úplná absurdita, a prožije takovou hloubku té absurdity, že v jeho duši bude plná prázdnota, a to je totéž, co to bytí. A říkáme, že prožil chvíli, kdy se člověk a bytí stanou jednou věcí. Když jsou dvě věci stejné, jsou to dvě věci, ale když jsou totožné, tak se stávají jednou věcí.

Já si ale asi nemám pořídit plachetnici a vydat se na oceán?

To nedělejte, najděte si svoji vlastní cestu, jako když lezete po skále, nahoře čekají tři kluci, co to zvládli před vámi. Oni mají různou schopnost vylézt, různou sílu, různou délku končetin, různou kondici. To má každý jinak. Nahoru nemůžete lézt stejnou kuchařkou jako ten kluk, co udělá dvacet shybů nadhmatem. Každý člověk musí najít to svoje, co vychází z předpokladů jeho těla i duše. m