Vlastimil Vondruška: Modré uši

alá Odetka přišla za maminkou a s pofňukáváním žalovala: „Tatínek mě praštil.“

„To snad ne! Cos provedla?“ zeptala se a na židli se otočila od obrazovky počítače ke své dceři.

„Nic. Jen jsem řekla, že nebudu jíst ty nové prášky. Jsou odporné.“

„To možná jsou, ale pomáhají proti té nové epidemii. Víš ty, kolik lidí je už nemocných? Když je nebudeš jíst, budeš také nemocná, moje holčičko.“

„Nebudu. A navíc po nich zmodrají uši.“

„Tos řekla tatínkovi?“

„Za to mě plácl. Prý nemám šířit ty… destabilizace.“

„Dezinformace,“ opravila ji matka. „Nediv se mu. Pracuje v úřadu, který proti takovým lžím bojuje. To přece víš.“

„Vím. Ale po těch práškách opravdu zmodrají uši. Říkali to ve škole.“

„Nesmíš věřit všemu, co kde zaslechneš. Když si nejsi jistá, zeptej se tatínka. Ten ví všechno.“

„Jenže náš učitel přišel ráno do třídy a měl modré uši. A Martina říkala, že mamince zmodraly také.“

„No, já nevím. Běž si hrát. Zeptám se tatínka sama.“

Hned, jak Odetka odběhla, napsala do vyhledávače „modré uši“. Vyběhlo jí hned několik článků, v nichž lékaři varovali před druhotnou reakcí, kterou způsobovala látka, jejíž název byl tak dlouhý, že ho raději přeskočila.

Za chvíli se objevil její manžel. Mlčky mu na obrazovce ty články ukázala. Bylo tam i několik fotografií.

„Já se z tebe zblázním!“ vyjel na ni popuzeně. „Zaprvé, copak nevidíš u těch článků varování, že zprávy nepocházejí z ověřených a věrohodných zdrojů? K tomuhle jsem ho dával dokonce já sám. A zadruhé, náš úřad přece už včera informoval, že je to fake news. Hoax, lež, chápeš?“

„Chápu. Ale proč má paní na téhle fotce modré uši?“

„Třeba si je sama nabarvila, aby byla zajímavá. Modré uši jsou dezinformace a už o tom nechci nic slyšet. Podívej, já mám svých starostí v práci dost a ještě mi to tahej domů. Jdu se vykoupat a pak chci večeři.“

„Jak myslíš. Ale Odetku jsi kvůli tomu bít nemusel.“

„Nebil jsem ji. Jenom jsem jí dal herdu do zad, protože byla jako kolovrátek. Modré uši… modré uši. Jsem na ně už alergický. Víš ty, kolik jsem musel během dneška zakázat článků a vymazat profilů na Facebooku kvůli těm pitomým uším? Ještě teď mě brní prsty. Lidi jsou neuvěřitelně pitomí!“

„To možná jsou, ale kvůli tomu nemusíš naši dceru bít. Měl bys jí to spíše vysvětlit.“

„Zkoušel jsem to. Jenže copak je s ní rozumná řeč? Od zítřka má zákaz používat počítač. Stejně to má z něj. A ty také. Čteš si jenom samé hlouposti.“

„Také mě praštíš?“ zeptala se chladně.

„Promiň, nemyslel jsem to tak,“ zahuhlal a zmizel v koupelně.

Večer proběhl klidně. Po večeři rozdal otec celé rodině pilulky. Odetka odmítla. Dostala vynadáno a nakonec jí otec pilulku vecpal do úst násilím. A ještě zkontroloval, jestli si ji neschovala pod jazyk. Spát šla uražená a odmítla, aby jí rodiče přečetli pohádku. Nemluvila s nimi. Ale ještě předtím hodila otci do sklenice s pivem nenápadně malinkou tabletku. Jinou, než musela jíst sama. Věděla však, že se nedá nic jiného dělat.

Otec byl za chvíli ospalý a šel spát také. Oči se mu zavíraly, skoro ani nedošel do ložnice. Spal tvrdě jako zabitý. Když se ráno vzbudil, měl modré uši. Zavolal do práce a omluvil se, že onemocněl. Co by tomu řekli kolegové, že podlehl dezinformacím? Sklesle seděl u počítače a hledal rady, jak se té potupy zbavit.

Odetka se vyplížila z domu. Ve školní brašně měla pečlivě ukrytou plechovku s nesmyvatelnou modrou barvou. Nesla jí Janě, která byla podle třídního rozpisu na řadě dnes. Před školou na ni čekal Petr. Dala mu podle svého slibu pusu za to, že dal na internet pár upravených fotografií a několik šikovně napsaných článků, podepsaných důvěryhodně znějícími jmény vymyšlených lékařů.

Jenže co měly děti dělat, ty prášky byly opravdu hnusné a k ničemu. Nemocní byli i ti, co je brali. A spousta těch, co je odmítli, kypěla zdravím.

Modrých uší ve městě přibývalo a o týden později oznámil úřad pro dezinformace, že se rozšířila dezinformace, která doporučuje proti nemoci podezřelé prášky a tvrdí, že pokud někomu zmodraly uši, není to po těchto prášcích. Úřad varuje, že uši modrají právě kvůli těmto práškům a lidé je nemají brát. Kdo by prášky doporučoval a odmítal zjevný fakt modrání uší, bude potrestán, že lže.

Prášek byl stažen z trhu a uši ve městě přestaly modrat. Úřady mohly být spokojeny, protože ochránily obyvatele před dezinformacemi. Nemoc začala rychle ustupovat.

Plechovku s modrou barvou schovala Odetka v zahradě u plotu pod velký kámen. Jeden nikdy neví, kdy se ta barva může zase hodit.

Povídka je z knihy O svobodě myšlení, 2021.

Koupit zde