Vojta Kotek Nic se nedá naplánovat

yly doby, kdy jsi tolik nehrál, ale v poslední době jdeš doslova z filmu do filmu, jen na podzim to budou Atlas ptáků a Kurz manželské touhy. Co, že ses tak rozehrál?

Já toho vždycky dělal hodně, ale spíš to byly režijní věci, takže mě nebylo tak vidět. A nevím, čím to je, možná věkem, těžko říct, ale začínám dostávat role, které jsou pro mě zajímavé, není to pořád stejný typ postav, a tak bych byl blázen, kdybych je odmítal, i když si už někdy říkám, aby mě nebylo všude moc. Ale snad ne.

Je pro tebe jednodušší hrát některé postavy, když už máš v životě něco za sebou?

To bezesporu. Ty teenagerovské role jsou na jedno brdo, těm klukům jde většinou jen o jedno, že jo?! Ale příběhy třicátníků, kteří se už nějak musí popasovat se životem… a jak říkáš, jak už mám něco odžito, hrají se určité momenty jednodušeji, zažil jsem je. A pomáhá i nadhled, který už člověk získal. Co je v životě podstatné a co méně, odstup od sebe samého.

Napadlo tě někdy jako režiséra, že bys něco z toho, co jsi zažil, natočil jako film?

To ne. Když se mi v životě něco stane, nemám potřebu o tom natáčet film. Tedy zatím to tak nemám, třeba časem nebudu vědět, co točit a po něčem sáhnu (smích). Ale spíš ne, protože já to v životě nemám tak, že bych se z něčeho potřeboval vyzpovídat. Věci potřebuji vyřešit sám v sobě, maximálně v nějakém blízkém okolí. A jít od toho dál. Poučen. Na filmech mě právě baví mluvit o něčem, co jsem ještě neprožil. Spíš se mi stávalo, že když jsem si natočil něco, co jsem si vymyslel, tak se mi pak něco podobného stalo. Až jsem si říkal, že musím být trochu opatrný v tom, co natočím. Ale popravdě, svět fantazie mě baví víc než mapování života, který prožíváme teď. 

Ty teď hraješ v divadelním představení Jana Wericha. Jaké to bylo pustit se do hraní někoho, kdo v naší společnosti funguje trochu jako instituce, jako pomník, na který se nesahá? Protože přece jen otevíráte pár komnat, o kterých se moc nemluví…

Člověk z toho má vítr. Měl jsem z toho strach i proto, že jsem nikdy nebyl velký wericholog. Neměl jsem jeho věci a život načtené a vlastně jsem se s tím seznamoval v průběhu zkoušení. Od začátku jsem z toho měl velký respekt. Když se člověk snaží udělat portrét takového života, osudu, tak v tom naráží na věci, že je toho strašně moc. A navíc se ten život odehrával v době absolutně politické, a ta doba ten život logicky ovlivňovala, lámala, utiskovala. Takže my jsme se některým věcem ve Werichově životě nevyhýbali, ale zároveň ho nesoudíme, protože nikdy nic není černobílé. A je zajímavé, že právě jeho život se aktuálně stává tak atraktivním. My jsme za ne tak dlouhou dobu už třetí představení, kde je Werich jednou z hlavních postav, vznikl dokument o něm, chystá se celovečerní hraný film… Werichův život totiž nabízí tolik zajímavých momentů, že je vlastně určitou paralelou k tomu, co žijeme dnes, a to právě i v té otázce politické. 

Z vás, kteří na tom představení dělali, vlastně jediný Václav Kopta Wericha osobně znal, je to tak?

Je, a z toho, co mi Vašek o Werichovi řekl, jsem si mohl pro tu roli, kdy hraji Wericha mladého, a Vašek starého, vyzobat zajímavé detaily. Protože Vašek ho potkával jako dítě, vnímal ho nezatíženýma dětskýma očima. Ale vlastně názor na Wericha jako takového ještě ukotvený nemám. Jsem dalek toho ho za některé věci soudit. A třeba mě osobně velmi zaujal rozdíl mezi postojem Wericha k rodině a postojem Voskovce. Jak každý z nich vnímal rozdílně, jestli chce raději trávit čas s rodinou nebo na něčem pracovat s kamarádem, protože tohle jsem sám řešil. A těžko říct, co je správně, každý to má nastavené jinak.

Ohlížíš se ty někdy zpětně za tím, co jsi v životě udělal, prožil, přehodnocuješ to?

Jasně, že to člověk občas udělá, ale beru to tak, že všechno, co je za mnou, ať už se to povedlo, nebo ne, vedlo k tomu, že jsem dnes tam, kde jsem. Byl to vývoj a každý den je vývoj. Takže i na rozhodnutí, která byla fakt špatná, se koukám jako na něco, co bylo, zase tolik se tím netrápím, protože podmínky, za kterých jsem ta rozhodnutí udělal, jsou dnes už úplně jiné, život se tak rychle mění, že nemám ani pomyšlení a čas se v tom nimrat.

Takže bereš věci, jak přicházejí a neplánuješ?

A to zase ne. Ono to bez plánování v té naší profesi ani nejde. Půl roku dopředu víš, co budeš dělat, kde budeš, a pokud chceš žít normální život, musíš to ladit. Ale události poslední doby, ať už ty osobní nebo celosvětové, mi ukázaly, že se nic naplánovat nedá. Bylo to pro mě takové určité prozření a otevření nové kapitoly v životě, že život a věci v něm si někdy žijí svým životem a nejdou naplánovat a já se musím naučit to tak brát, něčemu nechat víc prostoru, svobody, žít přítomným okamžikem, jakkoliv tahle hesla nemám rád.

Ve filmu Kurz manželské touhy, který jde do kin, hraješ vztahového kouče… 

A to bylo právě to, co mě na tom zajímalo. Protože, musím se přiznat, já mám ve své cynickosti ke všem těm rádcům, jak správně žít, stejně jako k těm, kteří na všechno v životě potřebují poradce, takový rezervovaný postoj. Sám jsem nikdy na terapii nechodil, vždycky jsem se snažil nějaké bolavé věci vyřešit sám v sobě. Možná je to tím, že jak jsem ve všech oborech, které dělám, samouk, tak jsem i psycholog samouk (smích). Neříkám, že to někomu nemůže pomoct někam chodit, ale myslím, že dost těch koučů z toho má slušný byznys. A to mě právě na tom scénáři a na mé postavě přišlo jako začátek dobré komedie, že k tomu budu moct přistupovat s lehkou nadsázkou.

Takže když jsi psycholog samouk, funguješ pro své kamarády jako vztahový kouč?

Tyhle doby už jsou doufám pryč, jak jsme všechno strašně v těch nácti prožívali. Ale zase tím, jak jsem občas ostatním naslouchal a snažil se jim poradit, jsem si ty věci sám v sobě rovnal. Protože co si budeme říkat, vztahy jsou to nejsložitější v lidském životě. Je to nejkomplexnější a nejkomplikovanější proměnná (smích). Tím spíš si myslím, že neexistuje jeden klíč na všechny, podle kterého když se budeme řídit, budeme šťastní. Lidi a život jsou natolik rozmanití, že když bych tu samou situaci zažíval tady, bude probíhat jinak než na druhém konci světa.

Mluvíš o sobě jako o cynikovi. Jsi ve vztahu za toho, kdo se ve chvíli, kdy nastane třecí plocha, začne usmívat a tím svým nadhledem toho druhého ještě víc na… naštvává?

(smích) Někdy trošku jo, ale zase o sobě nemůžu tvrdit, že jsem vždycky strašně nad věcí. Učím se neprožívat momentální problémy s přílišnou vášní, která vlastně často brání tomu je vyřešit. Ale ono také hrozně záleží na tom, s kým ty věci řešíš. Když se dokážete dostat do stavu, kdy oba víte, že ten vztah chcete udržet, ať už je přátelský nebo partnerský, pak se dá řešit jakýkoliv trabl a do podstaty to nezasáhne. Ale když tuhle podstatu vyjasněnou nemáš, je to bolavější, ta hádka se stává útočnější a vlastně víc existenciální. Tedy aspoň já to tak vnímám, neříkám, že to tak musí mít všichni. Ale když vím, že i když se hádáme, máme se rádi, tak jo, to bejvám já ten, kdo se začne smát první.

Když jsme u vztahů – daří se ti na sobě pracovat? Člověk třeba ví, že je s opačným pohlavím tzv. verbálně koketnější, než by měl, že to partnerce nedělá dobře, a tak si to hlídá…

Vím přesně, o čem mluvíš. Důležité je, aby ti to ten druhý řekl, abys měl vůbec šanci si to uvědomit. Problém trochu je, že zrovna v tom, co říkáš, se mi ta červená kontrolka rozbliká, až když to udělám. Což je na těch kontrolkách dost na prd, že tě nevarují předem stylem: „Bacha, nedělej to!“, ale: „Bacha, udělal jsi to zas!“ A to já se pak snažím vysvětlit, že vím, že to je blbě, že jsem to neměl dělat, jenom se to světýlko prostě rozblikalo o trošku později (smích). Ale zase se dostáváme k tomu, že v tom vztahu je vždycky potřeba obou, a když ten druhý ví, že to nic neznamená, nemá potřebu to řešit. Ale souhlasím s tím, že je zbytečné dělat něco, co způsobí někomu nenáladu, nemluvě o tom, že to může u toho, s kým, jak jsi řekl, verbálně koketuješ, způsobit mylnou naději, že u tebe tu naději má.

Co tě v nejbližší době čeká?

Tenhle rok jsem toho dělal strašně moc. Točil jsem filmy, seriály, zkoušel představení v Činoherním klubu, do toho televizní pořady. Něco z toho bude asi pokračovat. A jak jsme o tom mluvili, věřím, že další zajímavá práce bude přicházet, ale hlavně že budu mít víc času na sebe, na svoji snahu o rodinu. Ale to není něco, co by se dalo nějak naplánovat. V každém případě jsem příjemně zvědavý a lehce vyděšený u toho, co dalšího život přinese a jsem odhodlaný to přijmout, ať to bude cokoliv. Věřím, že se s tím nějak poperu a že ta rvačka bude třeba i zábavná. m