Marta Dancingerová: Helena

její lásce přes internet nikdo nevěděl. Ani by jí to nikdo nevěřil. Mysleli by, že zešílela. „V bytě 91C bydlí paní Helena. Moc o ní bohužel nevím. Je milá, ale taková... Taková sama,“ řekl jednou sklesle domovník Hložek na její konto novým nájemníkům domu a smutně sklopil oči. 

Helena mezitím díky svému počítači, zakoupenému před pěti lety, zažívala nejvzrušivější chvíle svého života. Internet jí otevřel spoustu nových možností, a především jí umožnil mít partnerský vztah bez všech těch faktorů, které ji tak děsily: oční kontakt, rande, první věta, dotyky. Až teď, ve svých šedesáti letech, zažívala díky té stříbrné krabičce poprvé pocit zamilování. Bylo to tak silné. Nové. Absurdní nedotknutelno. A přitom na dosah. 

Byly tři hodiny po půlnoci a Helena už pár hodin převracela v rukou vytištěnou letenku směr Frankfurt. „Albert z Frankfurtu. Albert z Frankfurtu,“ říkala si v duchu. To jméno jí lezlo do každé myšlenky, která jí následně vykouzlila úsměv od ucha k uchu, doprovázený mírným vzrušivým zahýknutím. Stála ve svém bytě, ve kterém se narodila a žila celý život po boku své matky. „Budiž jí země lehká,“ pomyslela si Helena a koukla lehce provinile na černou urnu dřímající na nočním stolku. V tom bytě byl celý její život. 

„Poletím do Frankfurtu. Do Frank-FURT-Tu,“ řekla si a pousmála se nad tou slovní hříčkou. Milovala svoje slovní hříčky. Její vnitřní svět a humor ji provázely každým dnem a dost si s nimi vystačila. Nikdy nepotřebovala společnost. Helena byla spokojený samotář. Až do chvíle, kdy zabouchla dveře bytu a rozhodla se poprvé v životě zariskovat. 

Odlítala vybavená pouze několika fotografiemi z dětství, na kterých se příliš nelišila od momentálního stavu. Oblečení téměř stejné. Plizovaná sukně, košile, kožené polobotky. Vlasy kratší mikádo s pěšinkou uprostřed. Jen víc vrásek. Celý let se upřeně dívala z okna do mraků. Ignorovala všechny nabídky letušky nebo upozornění pilotů. Během cesty chtěla s láskou a úctou udělat tlustou čáru za svým dosavadním bytím. Koukala na obrazce v mracích a viděla v nich obrázky ze svého života. Tělem jí projíždělo turbulentní vzrušení a spousta otázek. Po výstupu z letadla procházela s davem dlouhými koridory, sledovala tu masu lidí, která proudila kolem ní. Kontroly pasažérů a zavazadel, toalety, automaty, setkání, zmatek, rychlost. Už jen několik minut ji dělilo od setkání s NÍM. 

Konečně se otevřely ty poslední dveře a před Helenou se otevřel pohled na spoustu lidí s natěšenými tvářemi a očekáváním v očích. Desítky cedulek se jmény. Pevně stiskla svoji tašku a druhou rukou se chytla knoflíku u krku na svém kabátě. Jako by tak sama sebe chtěla podržet v situaci, kterou si představovala tolikrát, a přesto ji intenzita téhle chvíle tak rozproudila tep, že měla pocit, že je to síla jejího srdce, která jí tluče zezadu do kolen tak silně, až se jí podlamují. Zběžně začala číst jména na cedulích. Její oči těkaly sem a tam. Nevydržely dočíst nic, co nezačínalo na H nebo F. „Helena Fárová, Helena Fárová,“ opakovala si v duchu a čekala, kdy se její vnitřní hlas potká s nápisem na ceduli. 

Po dvou hodinách hledání svého jména, Alberta z Frankfurtu a několika pokusech o telefonní spojení s ním se o její tělo pokusila ukrutná slabost. Něco mezi panickou atakou, epileptickým záchvatem a totálním rozkladem osobnosti. Otázky. Samé otázky. Jedna za druhou. S každým krokem po obřím komplexu frankfurtského letiště ztrácela Helena sama sebe. Když už chodil po letišti jen kabát, košile, plizovaná sukně a pár fotografií z dětství zcela bez duše, tak se zastavila. Stála naproti vitríně s koblihami různých barev, polev a vůní za nekřesťanské peníze. 

„Fuj,“ řekla nahlas hlubokým hrdelním tónem a vydechla tak ze sebe poslední zbytky své naděje. „Kaufen Sie doch das?“ ozvalo se z úst prodavačky za pultem. „Helena Fárová,“ řekla Helena a nepřítomně koukala na prodavačku. „Susan Bauer,“ odpověděla prodavačka a dál utírala upatlaný pult. Kabát, košile, plizovaná sukně a taška s fotografiemi strávily na letišti z bezradnosti, setrvačnosti a neschopnosti čehokoliv dva dny a dvě noci. 

Nakonec si s pomocí posledních sil koupila letenku směr Praha. Koridory, kontroly, zavazadla, masa lidí. Všechno stejné jako před dvěma dny. Jen ona už tam nebyla. Po cestě v letadle seděla v uličce, nedbala nabídek letušek ani pokynů pilotů a snažila se na koberci společnosti Lufthansa najít nějaký záchytný bod svého starého života. 

Dokodrcala se kombinací téměř všech dopravních prostředků až před svůj dům. Stála tváří v tvář svému minulému životu, který doufala, že už nikdy neuvidí, a tváří v tvář domovníku Hložkovi, který seděl na schodech před domem, usedavě plakal a svíral v ruce velkou modrou obálku od starých volebních lístků. Do té mu Helena před třemi dny vložila dopis: „Milý pane Hložku, rozhodla jsem se radikálně změnit život. Důvodem je láska. Přikládám klíče a příslušné papíry, abyste se mohl ujmout prodeje mého bytu a utržené peníze věnoval na charitativní účely zmíněné níže. Děkuji za ta léta, co jsme vedle sebe žili, a za všechna vaše gesta, jako například občasné vynášení koše, který jsem nechávala za dveřmi. Vím, že jste to byl vy. S úctou Helena.“ V druhé ruce svíral dvoulitrovou plastovku piva Braník. Koukali na sebe, jako by se viděli poprvé, a z Hložka nakonec nakřáple uslzeným hlasem vypadlo: „Heleno… Vy... Heleno... Jak to?... Vy... Bože, Heleno...!“ Heleně se podle dechu i dikce zdálo, že na ni mluví spíš ta dvoulitrovka Braníku, ale přece jen to byla slova, která v ní dokázala něco zlomit, a drobně se pousmála. „Nejste vy Albert z Frankfurtu?“

„To nejsem, ale jsem FURT TU,“ pobavil se nad svou slovní hříčkou, víc než se hodilo, a zakryl si dlaněmi oči, ze kterých mu vytryskly slzy štěstí. m