Bourání pomníků – a komu tím prospějete?

ekapitovaný Kryštof Kolumbus v americkém Bostonu, zbořený prezident Konfederace Jefferson Davis v Richmondu, krvavou barvou politá socha belgického krále Leopolda II. v Gentu, to když se vlna boření přesunula už i na starý kontinent. Jako by západní společnost dostala chuť zúčtovat s minulostí a říkat častěji a nahlas, že euroatlantická historie má spoustu děsivých míst, jimž jsme doposud nevěnovali pozornost, a je třeba o nich mluvit. A někdy ani mluvení nestačí. Letitá diskuse trvala v Británii nad sochou člena parlamentu Edwarda Colstona v Bristolu. Když si vygooglíte jeho jméno, dočtete se, že žil v 17. století, byl „filantrop“ a „obchodník s otroky“. Sochu nakonec také zničili rozzuření demonstranti. 

Krvavý Leopold a spol.

Zdá se, že všechno začalo divokými protesty hnutí Black Lives Matter, ale ve skutečnosti se dějí věci mnohem hlubší a komplexnější. Mění se paradigma vnímání světa. Naše planeta je stále „menší“ a stále více to, co činí jeden, ovlivňuje druhého – a jako bychom se navzájem i lépe slyšeli. Jako by pohled kultur a společností mimo Evropu a USA začal být důležitější, jako by „dobro a zlo“, „vítězství a porážky“, jak jsme se je jako bílé evropské děti učili v dějepisu, byly najednou relativnější. Zároveň se přesouvá síla mezi největšími geopolitickými světovými hráči. 

Ale zpět k bourání pomníků. Jeden příklad za všechny: belgický král Leopold II. nechal ve své soukromé kolonii ve středu Afriky, kterou nazval Svobodným státem Kongo, zlikvidovat asi polovinu obyvatel (odhaduje se, že asi pět milionů lidí v letech 1885–1908), jeho zákony umožňovaly usekávat ruce a nohy dospělým a jejich dětem při neplnění pracovních norem. Belgie v době jeho vlády zbohatla, Brusel vzkvétal a pomníky vůdce, pod jehož péčí prospívala celá země, a vlastně z ní těží dodnes, jsou leckde. Co s tím? Kdo rozhoduje o „vině“ a „nevině“? Jak chápat vinu těch, kteří dělali a mysleli si to, co bylo v tehdejší společnosti běžné? Jak zúčtovat se stovkami let kolonialismu a otrokářství? A co nevolnictví? A do jak hluboké minulosti bychom se měli pohoršovat? Sítem současných standardů humanismu, rovnosti náboženství, ras či rovnosti žen a mužů by neprošel nejen Churchill, ale ani třeba Mahátma Gándhí, Jan Hus, Karel IV. nebo Jan Žižka. Zboříme je všechny? 

A naopak. Projdeme my optikou budoucnosti? Obstojí současné ikony, obstojíme my, když si kupujeme produkty od firem, kde vládnou nelidské podmínky výroby a dětská práce? Když bez povšimnutí necháváme týrat statisíce zvířat v zemědělském průmyslu? Na názory jsme se zeptali tří odborníků ze tří různých oborů. m

Michael Romancov, politický geograf, pedagog a publicista, působící na UK FSV Praha a Metropolitní univerzitě Praha

Jak vnímáte problematiku bourání pomníků? 

Možná bychom si měli nejdříve říci, že pomníky jsou součástí veřejného prostoru, a je velmi důležité, jak tento veřejný prostor vnímáme. Standardně by měl sloužit k vyjádření toho, co je pro společnost, pro lidi v něm žijící, podstatné. V Česku jsme stále ještě poznamenáni 40 lety totalitního režimu, kdy byl veřejný prostor využíván pro demonstraci monolitické jednoty vládnoucích a podřízených. A vlastně až teď, mnoho let po revoluci, se o něj začínáme hlouběji zajímat. Diskutujeme o památnících a jejich významu. Je to z podstaty komplikovaný proces, ale těší mě, že náměstí Pod kaštany v Praze 6 se přejmenovalo na náměstí Borise Němcova, na památku zavražděného ruského opozičního politika. Promenáda v Bubenči nese jméno Anny Politkovské, zavražděné ruské novinářky a spisovatelky. Nově je připomenut podíl vlasovců na osvobození Prahy. Tohle všechno reaguje na změnu chování a rétoriky Ruska na mezinárodní scéně a já s tím souhlasím.

Jak se díváte na situaci v USA, Belgii, Velké Británii?

USA a Velká Británie jsou v diskusi o veřejném prostoru úplně jinde, navíc jejich společnost je zcela jiná než naše, vrstevnatější, otevřenější, multikulturní. Jejich veřejný prostor se ustavoval zhruba v 19. století a teď se mění. 

Trochu se to ale zvrtlo. Měl by sochy svrhávat zuřící dav?

Rozhodně ne. Násilná vůle, kterou uplatňuje „křičící menšina“, nevede k ničemu dobrému. Jsem vždy pro otevřenou diskusi. Na druhou stranu, loňské boření pomníků v anglosaském světě bylo součástí delšího a hlubšího procesu. Podstatná část lidí nejen v USA měla dlouhou dobu pocit, že nejsou slyšeni, že jejich názory a představy nejsou důležité, a tato frustrace se svezla s demonstracemi hnutí Black Lives Matter.

A také tichého odklizení památníků do muzeí po klidné demokratické diskusi by si všimlo možná pár intelektuálů. Pak by se jen těžko měnilo nazírání celé společnosti.  

Ano, násilné svržení sochy je určitě silný signální moment, který vytvoří velký prostor k diskusi.

Co říkáte na sochu Winstona Churchilla v Praze? Nechat, odstranit, ocedulkovat?

U každé sochy je velmi důležité, kdy a proč byla instalována. Památník Winstona Churchilla v Praze byl postaven v devadesátých letech minulého století jako odkaz na osobnost pro nás ikonickou, která se postavila nelidské totalitě jak v podobě nacistického Německa, tak později stalinistického Sovětského svazu. Bez něj by tu dnes jakákoliv diskuse o jakémkoliv svobodném veřejném prostoru nebyla. Je pochopitelné, že Churchillovi nepostaví sochu v Indii nebo na Blízkém východě. Nutno ovšem říci, že jeho dnes nekorektní názory na Indy, Afričany nebo jiné národy byly poplatné době. Jeho výjimečnost nespočívá v tom, co si myslel o indiánech – něco velmi podobného si o neevropských národech v té době mysleli téměř všichni vzdělaní Evropané –, ale v tom, že nás zachránil před Hitlerem, jako nikdo v Evropě. A tímto prizmatem bychom podle mě měli sochu interpretovat. Ale zase, diskutujme o tom!

Souhlasíte s instalováním vysvětlujících cedulek k sochám významných osobností?

Rozhodně. I Karel IV., jehož vnímáme jako otce vlasti, možná spíš jako Vlastimila Brodského v Noci na Karlštejně než jako reálnou středověkou postavu, by se dnes měl za co kát. Mimo jiné například nechal rozpoutat pogrom na židovské ghetto v Norimberku. Osobnosti, k nimž se vztahuje nejen naše historie, bychom měli vnímat komplexně, rozumět kontextu jejich životů a vědět o jejich dobrých i špatných činech. A i vysvětlující cedulky na sochách jsou toho součástí.

Měli bychom učit dějepis jinak? 

Nejen dějepis. Měli bychom učit všechny předměty tak, aby děti lépe rozuměly současnému světu. Obecně bychom je měli vést k tomu, aby byly flexibilní, kritické v myšlení, aby uměly vážit informace a pracovat s nimi v kontextu. Rozhodně by neměly propadnout představě, že všechno, co se událo v minulosti, je neakceptovatelné, protože to neodpovídá dnešním standardům. Pak bychom mohli skončit tak, že svrhneme sochu Churchilla, protože kouřil – a kouření není zdravé.

PhDr. Oldřich Tůma, Ph.D., historik, působící v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 

Jak vnímáte problematiku bourání pomníků?  

Začnu trochu osobně. Začátkem devadesátých let jsem byl poprvé v USA. Na různých místech jsem viděl hřbitovy padlých z americké občanské války. Vedle sebe tam leželi vojáci Konfederace i Unie, vlály obě vlajky, člověk mohl vidět sochy generálů obou armád. Tehdy jsem si říkal, že Američané svou historii skvěle zvládají: ustojí pohled na své dějiny. Měli bychom to dokázat i my teď. Umět si říct, co se stalo, vnímat všechny souvislosti, kontext a udržet si nadhled. 

Jak byste, kdybyste byl Angličan, zacházel se sochou Edwarda Colstona?

Elegantní a účelné by mi přišlo postavit hned vedle nebo naproti sochu, jež by připomínala oběti a nelidskost otrokářství.

Dal byste na sochy, které již stojí, vysvětlující cedulky?

Rozhodně ano. Dějiny jsou plné pozitivních, negativních a kontroverzních momentů a je dobré, když je vidíme úplně a v celku. To špatné z minulosti nezmizí odstraněním sochy, historii nemůžeme vymazat. 

Měli bychom začít učit dějepis na školách jinak?

Rozhodně. Ale měli bychom se vystříhat pokusů o politickou instrumentalizaci výkladu historie.

Máme vůbec stavět dnes pomníky, když nás bude soudit budoucnost?

Ano, a měli bychom je stavět podle dnešních standardů a požadavků, podle dnešních měřítek. A doufat, že budoucnost náš výběr bude respektovat a že je nebude podle budoucích názorů a budoucího hodnocení zase odstraňovat. 

Doc. Václav Němec, Ph.D., filozof, občanský aktivista, pedagog Ústavu filosofie a religionistiky na Filozofické fakultě UK v Praze

Jak vnímáte celou problematiku bourání pomníků? 

To, že kus kamene či kovu dokáže tímto způsobem vzbuzovat vášně, je samo o sobě pozoruhodným psychologickým a antropologickým fenoménem. Obecně platí, že potřeba odstraňovat pomníky je zpravidla výrazem aktuálních společenských konfliktů. Tam, kde společnost takovými konflikty není zmítána, sochy a pomníky obvykle nevzbuzují zvláštní zájem. Nedávná vlna obrazoborectví v USA je projevem nevyřešeného rasového problému, který vyhřezl v nepřiměřených a brutálních zákrocích policistů vůči obyvatelům černé pleti a v následných protestech, jež toto policejní násilí vyvolalo. Myslím, že ani socha maršála Koněva by u nás nevzbudila takovou pozornost a takové emoce, kdyby nebylo agresivní imperiální politiky současného Ruska a kdyby u nás nepůsobila silná proruská pátá kolona, která má dokonce své zastoupení v osobách obou našich posledních prezidentů. Domnívám se ovšem, že důležitější než odstraňovat sochy je hojit vnitrospolečenské konflikty, které potřebu odstraňování soch vyvolávají. 

Kdo by měl rozhodovat o tom, kdo si sochu zaslouží a kdo ne? Kdo by měl měřit konání dobrého a špatného? A rozhoduje úhel pohledu? 

Vyjasňování vztahu k vlastním monumentům je pro každou společnost důležité. Tím, jaké pomníky staví či boří, dává najevo, na co z vlastní minulosti chce navazovat a na co nikoliv. Diskuse o sochách je tedy vždy diskusí o nás samých: o tom, kým jsme a chceme být, k jakým hodnotám se hlásíme. O stavění i odstraňování soch by se každopádně mělo rozhodovat na základě veřejné a odborné diskuse. Situace, kdy tuto záležitost berou do rukou samozvané skupinky obrazoborců, je velmi neblahá a svědčí o neschopnosti civilizovaného dialogu mezi různými částmi rozdělené společnosti. Přitom je třeba mít na paměti, že většina významných historických postav byla nějak rozporuplná nebo měla i své temné stránky. Jejich klady a zápory by se měly klást spravedlivě na misky vah. Osoby a události by se rovněž neměly vytrhávat z historického kontextu a posuzovat anachronicky. Řada postojů, které se z dnešního hlediska jeví jako nepřijatelné, byla ve své době a v dobovém kontextu zcela běžná. Otázkou je, kolik monumentů by nám pak ve veřejném prostoru zůstalo. Je jasné, že klíčový význam má konkrétní historická zkušenost, která může být s jednou a touž osobou v různých kontextech rozdílná. Hodnota, již daná historická osoba reprezentuje, je vždy závislá na roli, kterou sehrála v dějinách určité společnosti či národa. 

Co vůbec symbolizuje pomník ve veřejném prostoru? Jak se k němu vztahujeme a neměli bychom spíše rozšířit povědomí o relativitě lidských skutků?

Pomníky zpravidla symbolizují nějaké hodnoty, jež dotyčná historická osoba v očích společnosti ztělesňuje. Může však sloužit také jako demonstrace moci či symbol nadvlády, jak se tomu děje zejména v autoritářských či totalitních režimech. Proto je pochopitelné, že v případě svržení totalitních či autoritářských režimů se svrhávají i sochy, které jejich útlak symbolizují. Hledání hranice, kde ještě jde o legitimní odmítnutí takového symbolu a kde už se jedná o anachronismus, či dokonce o vandalství či barbarství, je přitom v některých případech velmi obtížné a vyžaduje notnou dávku soudnosti a vůle k dialogu. Nicméně jsem přesvědčen, že v demokratických státech by neměly mít ve veřejném prostoru své místo monumenty, jimiž se nějaká významná část společnosti cítí zraňována nebo je vnímá jako symbol útlaku.