Design na kolech

z   h i s t o r i e

design na kolech*

Ty tam jsou doby, kdy každý nový automobil představoval průlom, nejen co se „motorových“ kvalit týče, ale především designu. Zatímco dnes má člověk občas pocit, že od sebe jednotlivé automobilky opisují a zjednodušují design, aby auta byla co nejdostupnější, naši předkové se snažili i v rámci lidových vozidel vytvořit automobil, jenž by byl něčím unikátní. A my vám představujeme deset „kousků“, které se zapsaly do historie.

Text: Martin Müller

FORD MODEL T

„Postavím auto pro masy,“ prohlásil Henry Ford a 27. září 1908 sjel z výrobní linky model T, všeobecně pokládaný za první dostupný vůz, který „postavil Ameriku na kola“. Lidově se mu říkalo „plechová Líza“ (Tin Lizzie) nebo „kraksna“ (Flivver). Téčko mělo vpředu montovaný řadový čtyřválec o objemu 2,9 litru a výkonu 15 kW (20 koní) s maximální rychlostí 64–72 km/h. Motor mohl spalovat benzín a ethanol. Spotřeboval cca 11,1–18,7 litru na 100 km. Startoval se pomocí kliky. Palivová nádrž byla umístěna pod předními sedadly. A protože benzín tekl do nádrže samospádem, nemohl model T jezdit do prudkých kopců, pokud bylo v nádrži málo paliva. Řešením bylo do kopců couvat. V roce 1917 vznikl i nákladní podvozek Ford model TT. Díky čemuž vznikly i autobusy, cisterny, nákladní vozy, hasičské vozy a spoustu dalších.

Model T začínal s cenou 850 amerických dolarů. Srovnatelné vozy tehdy stály dva až tři tisíce dolarů. Zaměstnanec montážní linky si mohl svůj model T dovolit za čtyřměsíční plat. Ford věřil, že model T má vše, co člověk od automobilu potřebuje. Nicméně ostatní automobilky stále zvyšovaly komfort a zlepšovaly design a nakonec i s cenou se přiblížily k modelu T. Výroba byla zastavena 31. května 1927 s 15 007 033 vyrobenými kusy. V té době mělo devět z deseti vozů po celém světě značku Ford. Tento rekord nebyl překonán následujících 45 let. V roce 1999 byl Ford model T vyhlášen automobilem století.

Volkswagen Typ 1

V roce 1931 dostala konstrukční kancelář Ferdinand Porsche zakázku od výrobce motocyklů Zündpapp na vývoj tzv. auta pro každého (Auto Für Jedermann) jako reakci na úspěšný lidový Ford model T. Tehdy vznikly tři prototypy vozu Porsche Typ 12, ale se sériovou výrobou se nakonec nezačalo. Historie se začala psát, když v roce 1933 „objednal“ samotný Adolf Hitler konstrukci tzv. lidového vozu (der Volkswagen). Zadání znělo jednoduše: vůz by měl přepravit dva dospělé a tři děti, dosáhnout maximální rychlosti 100 km/h se spotřebou méně než sedm litrů benzínu na 100 km a stát pod tisíc říšských marek. A tak vznikl prototyp Porsche 60. Hitler s ním byl spokojen, a tak v roce 1938 sjely z linky první vzorové vozy. Dodávky vozů měly začít koncem roku 1939. Druhá světová válka však zabránila v dodávce objednaných a již zaplacených „brouků“. Nikdo z více než 330 tisíc střadatelů svoje auto nezískal. Továrna začala vozy vyrábět pouze pro vojenské účely. Vozidla byla totiž díky své jednoduché konstrukci velmi odolná. Například vzduchem chlazený motor se osvědčil na východní frontě ve vysokých teplotách.

Po druhé světové válce byl závod ve Wolsfburgu opět otevřen pro výrobu předválečného modelu. Prvních 20 tisíc vozů směřovalo pro britskou armádní správu v okupovaném Německu. Zájem projevily i USA, které chtěly menší vozy do rodin.

Vůz designéra Erwina Komendy a konstruktéra Ferdinanda Porscheho se vyráběl ve 12 zemích v letech 1938–2003 a vyrobilo se ho 21 529 464 kusů. Jedná se tak o nejdéle vyráběný vůz se stejným designem této značky. V roce 1998 začala automobilka souběžně vyrábět New Beetle. Výroba trvala do roku 2010. Poslední původní brouk byl vyroben v roce 2003 v továrně Puebla v Mexiku. 

The Rise And Fall Of The Volkswagen Beetle (ENG)

Citroën 2CV

A touha po vlastním lidovém vozítku neminula ani Francii. Je přitom zajímavé, jak se v jednotlivých zemích lišilo zadání. To, které totiž dostali designéři André Lefèbvre, Flaminio Bertoni, Walter Becchia a Marcel Chinon, znělo podle jejich vzpomínek takto: „Auto musí převézt čtyři venkovany v dřevácích a slamáku a pytel brambor přes zorané pole rychlostí 60 km/h, aniž by se rozbilo jediné vejce.“ A tak se zrodila slavná „kachna“, která si svou přezdívku vysloužila kvůli měkkému odpružení, díky němuž se nakláněla ze strany na stranu.

Sériová verze se poprvé představila na autosalonu v Paříži 7. října 1948. Ale i přes kritiku motoristických novinářů („Prodávají to i s otvírákem na plechovky?“) byl o levnou kachnu obrovský zájem. Továrna nestíhala vyrábět a na objednaný vůz se čekalo až dva roky! Tehdy byly ojeté kachny dokonce dražší než nové, protože se lidem prostě nechtělo čekat. O tom, že se jednalo o opravdu levný vůz, svědčila plátěná střecha, která se dala úplně srolovat, pouze jedno zadní světlo, hladina benzínu se zjišťovala pomocí měřicí tyčinky, stěrače byly spřažené s rychloměrem, takže rychlost stírání závisela na aktuální rychlosti. Kachna se také vyráběla zpočátku pouze v jedné barvě, a to v šedé. Výroba tohoto vozu skončila v roce 1990. Dohromady sjelo z linky více než pět milionů kusů.

History of CITROEN 2CV (ENG)

Fiat 500

A když už Francie, tak to by bylo, aby si k lidovým vozítkům neřekla své také Itálie. A tak přišlo na Fiat 500 designéra Danteho Giacosy. Vyráběl se mezi lety 1957–1975 a díky svým moderním zakulaceným tvarům, malým rozměrům a nízkou cenou se stal s více než 3 500 000 prodanými kusy jedním z nejúspěšnějších automobilů pro masy.

Fiat s koncepcí „vše vzadu“ dokázal uhánět rychlostí 85 km/h při spotřebě necelých 5,5 litru na 100 km. A s délkou necelé tři metry se skvěle hodil do městského provozu. Do italského slunečného počasí se skvěle hodila i stahovací plátěná střecha. V roce 1960 byl představen model 500D. Zvýšil se objem motoru a výkon stoupl na 18 koní a vůz si dokonce vysloužil plechovou střechu. Poslední verzí byla „pětistovka“ s označením R. Měla nový motor z modelu 126 o výkonu 23 koní a s maximální rychlostí 95 km/h. A právě 126, souběžně prodávaná s 500, zapříčinila klesající prodeje a nakonec i zastavení výroby.

Fiat nicméně i dále pokračoval ve výrobě obdobně konstruovaných modelů. Malé, milé, levné. Není divu, že si pětistovka stále získává srdce milovníků aut a mezi výstavami veteránů patří mezi nejobletovanější.

MINI

Milovníci seriálu Koruna si možná pamatují, že po tzv. suezské krizi v roce 1956 trpěla Velká Británie nedostatkem pohonných hmot. To vedlo Brity k tomu, že si hromadně pořizovali buď brouky, nebo pětistovky. A právě tehdy se šéf British Motor Corporation Leonard Lord rozhodl, že i Británie by měla mít malé a dostupné vozidlo. A tak designér sir Alec Issigonis stvořil slavné Mini, které se začalo vyrábět roku 1959.

Navzdory většině ostatních aut té doby přišlo Mini s koncepcí „vše vepředu“ a umístěním motoru napříč vozidlem, což umožnilo větší místo pro posádku se zachováním malých vnějších rozměrů. Vůz měl čtyřstupňovou manuální převodovku, později i pětistupňovou a automatickou. Kvůli úspoře místa se muselo vymyslet i nové odpružení. Místo klasických tlumičů se použily speciální gumové kužely. Mini dostalo i desetipalcová kola, což v tu dobu nebylo obvyklé, takže firma Dunlop vyvinula nové pneumatiky. A protože Britové věděli, že vychytávky bodují, disponovalo Mini na svou dobu nezvyklými ukládacími prostory, například držáky lahví ve dveřích a prostory pod sedadly.

Mini zaznamenalo velký prodejní úspěch po celém světě. Dočkalo se i několika karosářských variant, kombi, pick-up, off-road a dalších, nebo sportovní verze S. Původní Mini, které se stalo oblíbeným mezi hudebníky a herci, je považováno za ikonu britské popkulturní scény šedesátých let. Mini si zahrálo hlavní roli ve filmu Loupež po italsku nebo se v něm proháněl Mr. Bean. Vyrábělo se až do roku 2000 a v roce 1999 bylo zvoleno jako druhé auto století, hned za vozem Ford model T.

MERCEDES-BENZ SSK

Své místo mezi vozy, jejichž design byl ve své době, a vlastně dodnes je, jedinečný, má nepochybně i tento Mercedes. Vyráběl se pouze v letech 1928–1932 a byl posledním modelem, který navrhl Ferdinand Porsche ve své návrhářské kanceláři, než si založil svoji vlastní automobilku.

Sedmilitrový řadový šestiválec s kompresorem měl výkon 150 až 220 kW (200–300 koní) a dokázal uhánět 190 km/h, což z něj dělalo nejrychlejší vozidlo té doby. Díky tomu se SKK umístil na prvních místech mnoha závodů.

Za ty pouhé čtyři roky, co se vyráběl, sjelo z linky pouze 40 kusů, z nichž polovina byla závodní. Většina z nich byla zničena právě při závodech a rozebrána na náhradní díly. K dnešnímu dni se dochovaly pouze čtyři původní modely a to z nich dělá jedno z nejvíce ceněných aut současnosti. V roce 2004 se jeden z SSK podařilo vydražit za neuvěřitelných 7,4 milionu dolarů, což v té době bylo nejdráže prodané auto. Jedním z dochovaných modelů je i aerodynamická verze Count Trossi (jméno nese po italském automobilovém závodníkovi), kterou si sám navrhl módní návrhář Ralph Lauren.

Porsche 356

Ferdinand Porsche se věnoval navrhování vozů již od roku 1931, ale první vůz s jeho jménem, Porsche 356, vyjel na svět až v roce 1949. Konstrukci tohoto vozu navrhl jeho syn Ferry Porsche. A stejně jako u brouka design 356 navrhl Erwin Komenda. Možná i proto jsou si svým kapkovitým tvarem podobné. 

Ve všech verzích byla čtyřstupňová manuální převodovka. Základní design se po celou dobu výroby měnil jen minimálně a většinou jen kvůli funkčním vylepšením. Například první verze (do roku 1950 vyráběné v Rakousku) měly ploché, uprostřed dělené přední okno. Pozdější verze měly již klasické jednodílné zaoblené přední sklo, větší zadní okno a o něco vyšší příď. Posledních deset modelů ve verzi kabriolet bylo předáno holandské policii.

Vůz se vyráběl ve variantě kupé, kabriolet a speedster. Výroba vozu skončila v roce 1965 s počtem 82 363 vyrobených kusů. V roce 2004 se 365 umístila na desátém místě žebříčku nejlepších sportovních aut šedesátých let. Nyní se na aukcích pohybuje v cenovém rozmezí 20–100 tisíc dolarů. Pokud byste si chtěli svoje Porsche 365 Speedster pořídit, můžete si koupit i repliku. Nástupcem se stalo legendární Porsche 911.

Tatra 87

I na domácí půdě najdeme hodně designově povedených aut. Jedním z nich je i legendární Tatra 87, která i díky své kvalitě objela svět se Zikmundem a Hanzelkou. Vyrábět se začala v roce 1937 a jako i pro většinu ostatních Tater je pro ni typický tzv. proudnicový design. Tento tvar karoserie s plynule svažitou zádí zaručoval co nejlepší obtékání vzduchu. V roce 1948 došlo k modernizaci vozu, zejména jeho přední části, přičemž jedním z designérů byl i Hans Ledwinka, s nímž Ferdinand Porsche konzultoval svoje koncepce. To zapříčinilo podobnost vozů, která později vyvrcholila soudním sporem mezi Tatrou a VW (pro které Ledwinka pracoval).

Maximální rychlost vozu byla 150–160 km/h. Aerodynamický tvar karoserie zaručil spotřebu 12,5 litru paliva na 100 km, přičemž vozy konkurenčních značek v té době spotřebovaly kolem 20 litrů na 100 km. Stabilizační ploutev na zádi sloužila k rovnoměrnému rozložení tlaku vzduchu a není bez zajímavosti, že tato vychytávka byla později použita i u letadel. 

Mezi slavné majitele vozu patřil básník Vítězslav Nezval, divadelní režisér E. F. Burian, britský architekt Norman Foster, televizní moderátor Jay Leno a další. Od roku 1948 byla Tatra dodávána pouze pro potřeby státních a stranických orgánů. Výroba pak byla ukončena v roce 1950 na počtu 3 023 kusů.

Tatra dokument

Citroën DS

Po 18 letech tajného vývoje, kdy francouzská automobilka hledala nástupce pro model Traction Avant, byl na Pařížském autosalonu v roce 1955 představen model DS. Vyráběl se v mnoha provedeních a je to jeden z nejznámějších modelů značky. Již při představení na autosalonu bylo přijato 80 tisíc objednávek. Rekord, držený po 60 let, překonala až Tesla v roce 2016 se svým Modelem 3, která přijala 180 tisíc objednávek.

Na svou dobu byl vůz inovativní a dlouho nenašel konkurenta. Jedním z prvků byl i revoluční hydropneumatický systém, který upravoval výšku vozu, aby se mohl lépe vyrovnat s nerovnostmi terénu. Při vypnutí zapalování se vůz opět vrátil do nízké polohy. Tvar karoserie zůstal po celou doby výroby nezměněn. 

DS se vyvážel do mnoha zemí po celém světě a vyráběl se do roku 1975. Za těch dvacet let bylo vyrobeno 1 455 746 kusů. Ve svém DS se podařilo prezidentu Charlesi de Gaulleovi uniknout z místa atentátu, kdy byl schopen jet dál i s prostřílenými pneumatikami. Vůz se stal legendou také díky sérii filmů o Fantomasovi, kde patřil titulnímu padouchovi. Časopis Classic & Sports Car ho zvolil za nejkrásnější auto všech dob.

Aston Martin DB5

Tenhle vůz, tahle legenda, tu prostě nemohl chybět. Auto Jamese Bonda. Mimochodem, písmena DB jsou iniciály Davida Browna, podnikatele, který automobilku převzal v roce 1946.

Dokonalý nebyl jen jeho design. Karoserie byla vyrobená ze slitiny hořčíku, vůz byl vpředu osazen šestiválcovým hliníkovým motorem se třemi karburátory o objemu 4 l, který poháněl zadní kola. V kombinaci s pětistupňovou manuální převodovkou (nebo třístupňovou automatickou) dával výkon 210 kW (282 koní) s maximální rychlostí 233 km/h.

Tento nejslavnější model se v bondovkách poprvé objevil ve filmu Goldfinger. Ian Fleming původně Bonda posadil do DB Mark III, ale specialista na zvláštní efekty John Stears, který později upravoval vůz pro filmové účely, přesvědčil automobilku, aby na natáčení dokončili prototyp DB5. Mezi jeho speciální výbavu patřily kulomety, neprůstřelná skla, vystřelovací sedadlo spolujezdce, telefon a nechyběl ani minibar. Pokud byste rádi viděli jeden z exemplářů naživo, je umístěn v London Film Museum v Covent Garden.

Výroba skončila v roce 1965 a vyrobilo se celkem 1 059 kusů.

Podívejte se na další fotky legendárních automobilů 

Foto: archiv automobilek a redakce