Křivda jako upozornění i zátěž

amozřejmě tušíme, že pocit ukřivděnosti nám nic nepřináší, možná se dokonce kvůli němu cítíme trapně. Ale když ona ta emoce je tak palčivá! A nutí nás chodit v bludném kruhu výčitek i sebetrýznění. Znovu a znovu se v myšlenkách vracíme k tomu, kdo nám ublížil. Postupně tento neviditelný soupeř plní naši mysl, odvádí pozornost od přítomnosti a nárokuje si stále víc naší mentální energie.

„Křivda nás upozorňuje na to, že ve svém nitru neseme určitou formu zátěže. Prvním krokem může být vynesení oné zraňující situace na světlo – cokoliv, co nás tíží a o čem nemluvíme, má větší či menší destruktivní potenciál. Proto už samotné pojmenování situace, která nám křivdu způsobila, může být velmi úlevné,“ říká psychoterapeutka Zuzana Karnoubová.

Toto téma prý u klientů často rezonuje, a to i během pandemie. Sice nemáme tolik možností sociálního kontaktu, a tedy ani tolik příležitostí vidět se s širší rodinou a přáteli, ale na to, abychom se pohádali, nám bohatě stačí i sociální sítě. Hodnotíme ostatní za jejich komentáře, sdílené články i fotky, ale netušíme, jak vlastně vypadá celý příběh. V takové konstelaci je snadné odsoudit, přerušit komunikaci, a tím pádem způsobit dotyčnému křivdu. 

Jestliže se vám stane křivda, můžete se pokusit podívat na celou věc z nadhledu a posoudit situaci z výšky. Bude to, v čem vám okolí ublížilo, relevantní ještě za pět let? Zažít nespravedlnost, to k životu patří. Pokud ji vnímáme příliš bolestně a dovolíme jí, aby opanovala naše nitro, bude se jako nestrávené jídlo vracet v momentech, které nám budou dávné zranění připomínat.

„Můžeme se snažit uvědomit si, co s nespravedlností, která nás trápí, můžeme udělat. Je možné si s dotyčným vyjasnit, o co šlo, anebo musíme nakonec přijmout, že takhle nám prostě padly karty,“ navrhuje Zuzana Karnoubová.

KDO JE OBĚŤ?

Rádi na sebe v situacích, kdy nám bylo nespravedlivě ublíženo, také nahlížíme jako na oběti. To my jsme ti nevinní, které někdo zranil. Když ale poodstoupíme, musíme si přiznat, že také my jsme na své cestě životem určitě někomu křivdili. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.

Pokud nechcete vyrazit rovnou probrat situaci s psychoterapeutem, zkuste se uklidit do ústraní, vypravit se na procházku bez telefonu a jen nechat proudit hlavou myšlenky, které se křivdy týkají. Nemusí se přitom jednat o okamžiky, kdy šlo o něco životně důležitého. Vždyť drobné křivdy pociťujeme denně: kolega nám jízlivě okomentoval sdílený článek, prodavačka v obchodě odsekla, partner se choval přehlíživě.

Křivdu téměř vždy doprovází pocit vyloučení. Představte si sami sebe během dospívání: víte, že spolužáci chystají večírek, ale jste jediní, koho nepozvali. Jak vám je? Budete si připadat jako trosečník, který je osamělý, neviditelný, exkomunikovaný. Další nejčastější situací, kde křivda vystrkuje růžky, je hrubost druhých. V Čechách není problém se s ní setkat na denní bázi: už výše jsme zmiňovali protivnou prodavačku. Do tohoto výčtu ale patří i všichni ti, kdo vás drze předběhnou ve frontě, strkají se v autobusu, nepoděkují za mimořádnou práci přesčas… 

Nikomu není příjemné, když se k němu okolí chová s přehlížením, či dokonce neotesaně. Ale pokud ve vás takové podněty z vnějšku vyvolávají déle trvající podráždění, zlost či smutek, můžete jim poděkovat. Dostalo se vám důležité zprávy o vlastním nitru, že některá stará zranění, velmi pravděpodobně dětská, nemáte dobře zahojená.

Zažíváme pak fantazie, ve kterých se našim trýznitelům mstíme, ale pokud tyto představy doopravdy realizujeme, pak se pohybujeme na nezralé úrovni, která nám za cenu krátkodobého momentálního uspokojení přinese hlavně jen další škody. 

Alternativou ale není nechat si všecko líbit, protože jednoho dne váš pohár plný hořkosti přeteče. V praxi jsou to všechna ta manželství, která se rozpadají „zničehonic“, nebo přátelství, kdy jeden odmítá druhému už jen odpovědět na pozdrav, aniž by protistrana tušila, co se to vlastně děje.

Zjistili jste, že máte dávná zranění, ukřivděně se cítíte klidně i týden potom, co se na vás soused křivě podívá, ale zároveň už s tím chcete něco udělat? Začněte s přiznáním si, že vás křivda bolí. Až dostatečně procítíte, jak onen ostrý pocit prochází fyzickým tělem, výrazně se vám uleví.

Pak zkuste změnit perspektivu a podívat se na záležitost očima toho, kdo vám křivdu způsobil. Opravdu vám chtěl přičinit bolest, nebo je to spíš dílo náhody, neopatrnosti nebo nedorozumění? Jakmile vám hlavou začnou myšlenky stoupat v ublíženecké spirále, dočkáte se jen mentální kocoviny.

Cítíte, že vás emoce ovládají natolik, že vybuchnete? Zkuste udělat krok zpátky, hluboce se nadechnout nosem, vydechnout ústy a několikrát to zopakovat. Pak si představte, jak budou vypadat následky takové exploze. Pokud budete pravidelně opakovat podobná dechová cvičení a praktikovat mindfulness alias všímavost, palčivá bolest z křivdy a hněv s ní spojený ustoupí. Zásadní je také pochopit, že pokud k sobě skutečně chováte hlubokou sebeúctu, okolí vás svou nespravedlností může zasáhnout jen málo.

Ponechte si také určitý „manévrovací prostor“, celá řada hlubokých křivd původně vznikla jako nedorozumění, ze kterého pak vyvstal zbytečný konflikt. Příkladem může být averze k sousedovi, který vás nepozdravil. Kromě toho, že vás napadne, že se jedná určitě o hulváta, kterému vy bůhvíproč nestojíte ani za pozdrav, zvažte také možnost, že si vás jednoduše nevšiml, protože byl zabraný do svých vlastních problémů. To, že jsme o něčem přesvědčeni (například o tom, že nezdravící soused je určitě nezdvořák), stále jde jen o náš názor, ne o fakt. 

Najdeme celou řadu filozofů, kteří tvrdí, že hněv je naším nepřítelem. Vnitřní agrese, kterou během křivdy cítíme, se – pokud ji nezkrotíme – obrátí jen proti nám samým. Cestou ven je postupné přijetí situace. „Svým klientům se snažím vysvětlit, že přijetí reality neznamená rezignaci,“ popisuje psychoterapeutka Karnoubová. Dodává také, že mnohdy neneseme žádnou zodpovědnost za to, co se nám přihodilo, ale podstatné je hlavně stanovisko, které zaujmeme.

Aby Zuzana Karnoubová svým pacientům v tomto ohledu pomohla, pracuje s nimi na symbolickém vyjádření křivdy pomocí obrazů a předmětů. Můžete to vyzkoušet i sami: namalovat obraz (či jen obrázek), vytvořit koláž. Prostřednictvím tvorby se dlouho potlačované emoce uvolní, vám se uleví a můžete dál v klidu pokračovat na své cestě. Aniž byste se na někoho zlobili nebo se litovali. m