Rohlíky a lidstvo v háji

řeba mi dnes napsal mail Ivan Kraus. Spisovatel, herec, loutkoherec, skvělý vypravěč, citlivý posluchač, asi moc fajn manžel i bratr. Mimo jiné i moderátora Jana Krause. Ivan mi psal, že občas jde na zahradu čistit rybníček, aby nebyl v kontaktu s aktualitami ze současného světa, a že jako lidstvo jdeme zřejmě do háje. Pořád na to musím myslet. Že lidstvo jde do háje. A napadlo mne, proč si vlastně myslíme, nebo aspoň většina z nás, včetně mě, že by mělo jít lidstvo někam jinam?!

Vždyť se přece všichni učíme, že celá zeměkoule je jen malinkou součástí nepoznaného vesmíru, že nevíme, kde a co se odehrává, a nikdo nikdy neformuloval úplně přesně, kdo a za jakých okolností byl a třeba i je hybatelem všech dějů. A třeba prostě nastal čas, abychom se nad tím začali víc zamýšlet. Abychom se přestali chlubit bezvěrectvím a spokojeností. Třeba je čas, abychom přestali být sami sebou a uctivě jsme v nepohodlí a strázních jen čekali na konečný verdikt bůhví koho či čeho...

Ano, vím, je to peklo, když žena s kily navíc, které jí už od puberty určují, aby byla veselou kopou, začne takhle naivně filozofovat. Ale nemohu si pomoci, musím pořád myslet proč a na jak dlouho a hledám vysvětlení a dívám se na svého vnuka a fascinuje mne, s jakou samozřejmostí sleduje lidi v rouškách, přijímá, že nejde ven s kamarády, sedí doma a učí se s pohledem upřeným na monitor. 

A taky se mi vybavil můj syn, tehdy mu nebylo devět, jako je mému vnukovi teď, ale bylo mu tak nějak kolem šestnácti, byli jsme na chalupě a koukali na noční nebe a najednou jsme tam uviděli světlo, které se pohybovalo, ale ne tak běžně jako letadla, to světlo se propadalo a zvedalo a přitom bylo pořád na stejném bodě oblohy a jen občas jako by se zvědavě předklonilo a „zašajnilo“ směrem k zemi...

Byli jsme tím světlem jak zhypnotizovaní a já pak řekla: „Ty hele, Péťo, to vypadá jako létající talíř.“ A Péťa pravil: „Radši zavři okno!“

No... Taky jsme teď radši doma zavření, než abychom byli vystaveni nebezpečí zvenčí, ale včera jsme se měli báječně. Po obědě jsem totiž upekla rohlíky. Recept jsem měla svérázný, protože v rohlících nebylo droždí, jen prášek do pečiva, ale rohlíčky byly přesto vláčné, voňavé, a když jsme si je mazali tuňákovou pomazánkou, tak jsem se cítila skoro v bezpečí. 

A proto můj dnešní závěr zní optimisticky: 

Zákeřnému viru jeho zvrhlé choutky zmař!

Nechoď ven a denně dobře vař! m