Hlavně, ať to má hodně kliků

dyž si ve vyhledávači Google zadáte slovo „klik“, vyjedou vám odkazy hlavně na téma techniky cvičení ve vzporu ležmo. To je ale jen část reality. Zejména lidé, kteří tvoří obsah webových stránek, se zabývají kliky úplně jinými, a to velmi intenzivně. Jejich úspěch a neúspěch stojí a padá s tím, kolik lidí klikne na jejich článek, respektive na titulek jejich článku, aby si text přečetli. A zatímco v tištěných médiích lze mít v jednom časopisu některé texty třeba i pro menšinového čtenáře, na internet se musejí chystat jen samé sladké, lákavé dortíky.  

Titulek je brána k úspěchu, ale jím to nekončí

„Kliknutí na článek je základ, ale samozřejmě není samospásné. Já musím vytvořit přitažlivý titulek, ale zároveň musím čtenáře co nejdéle udržet nejen v článku, ale i na celém našem webu,“ říká web editorka Lucie. Proto se články jen hemží aktivními odkazy na další texty a jiná témata na daném webu. Proto musíme jako čtenáři neustále překlikávat na další stránky stejného materiálu – kdybychom textem a fotkami jen tak rolovali, nepřibývaly by webu kliky. Existují celé manuály na to, jak text na web napsat, jak ho uspořádat, doplnit obrázky a tak dále. Pokud médium prokáže dostatek kliků, autentických návštěvníků a vykáže i další uspokojivé parametry, získá inzerci, tedy šanci se uživit. A o to tu běží v první řadě.

Pojďme se zastavit právě u titulku. Ten je vstupní branou k jakémukoliv úspěchu. I na správný titulek dnes existují manuály. Výhodné je mít v něm například číslovku, něco o sexu nebo ideálně kontroverzní téma. Kombinace tohoto by vypadala třeba takto: 6 rad pro dokonalý sex ve třech. Zájem vzbudí i titulky se slovy top, nej a podobně. Velkou roli hrají i takzvaná klíčová slova a SEO, zjednodušeně řečeno využití určitých nástrojů k tomu, aby se váš text objevil v internetových vyhledávačích, jako jsou Seznam nebo Google. A proč je to potřeba? Protože sice můžete napsat dokonalý materiál, ale pokud ho navíc neupravíte tak, aby si ho „všiml“ Google, jste v háji. Tohle všechno vytváří obrovský tlak na novináře. Masivně to ovlivňuje a často i degraduje jejich práci. V běžné praxi často musejí doslova chrlit spoustu „vyhovujích“ textů a výsledek nebývá ideální.

A tlaky sílí i v zahraničí. Například týdeník Marketing & Media vydal zprávu, že britský deník Daily Telegraph přemýšlí o tom, že bude novináře platit podle čtenosti na webech. Tedy za kliky. Pro novináře je to samozřejmě velmi emotivní záležitost a v Anglii se bouří. Z mnoha reakcí českých novinářů pro MaM vybíráme jednu z poznámek od šéfredaktora týdeníku Respekt Erika Taberyho: „Jsem to já, kdo ví, kdo si co v redakci zaslouží, nikoliv čtenář.“ 

Postřehy z praxe

Jak to vidí sami žurnalisté, je docela jasné. Eufemisticky řečeno, moc jim to nevyhovuje, ale co mají dělat, že?

Ze sportu

„Velké prozření týkající se internetové žurnalistiky jsem zažil už v roce 2007, kdy jsem pracoval v deníku Sport,“ říká jeden z předních českých fotbalových novinářů Pavel Procházka. „Tehdy vyhrála Šárka Záhrobská, dnes Strachová, zlatou medaili na mistrovství světa ve slalomu. Byl to skoro takový zázrak, jako by přistála na Marsu. Po chvíli jsem si ale všiml, že zprávu na našem webu mnohonásobně předhonil ve čtenosti článek, že jedné z jejích soupeřek, které skončily hluboko v poli poražených, nějak nešťastně vykouklo ňadro. Tehdy jsem pochopil zrůdnost tohoto systému,“ popisuje novinářský matador. A rovnou přiznává, že titulky na web, na rozdíl od tištěného měsíčníku, kterému šéfuje, dělá šťavnatější a víc na hraně. Taky ví, že Slavia a Sparta v titulku mají rozhodně víc kliků než například Liberec. „Obsah článku na webu už nechávám v souladu se svou novinářskou ctí, ale nad titulkem samozřejmě přemýšlím. Vlastně ho bulvarizuji a často zprimitivňuji. I fotbal potřebuje kliky,“ říká.

Z lifestylu

Trochu jinou zkušenost má redaktorka Eva. „Když jsem ještě psala pro ženský tištěný časopis, oslovila jsem jednu psycholožku, zda by nevystupovala jako odbornice v tématu Starší rodiče. Domluvily jsme se a já jsem za ní přijela do ordinace. Podala mi ruku a řekla: ,Jste první novinář, kterého vidím na vlastní oči.‘ Nechápala jsem. Vysvětlila mi, že konzultovala už mnoho článků, ale žádný redaktor neměl čas za ní přijet, všechno probíhalo po telefonu, hlavně rychle, na web. Byla v očividné deziluzi a já tedy také,“ popisuje Eva. 

Z komerčního zpravodajství

Emočně asi nejsilněji se změny novinařiny týkají zkušených lidí. Editorka Jarka, která pamatuje zlatá léta nezávislé české žurnalistiky, léta devadesátá, zažila v nedávném zaměstnání šok. „Ještě donedávna jsem pracovala ve velkém komerčním zpravodajském webu a mou normou mělo být napsat sedm článků denně. I když byly krátké, je to úplně neuvěřitelné množství. A já jsem se pořád ještě snažila ověřovat si informace ze dvou zdrojů, takže mým limitem byly tři až čtyři texty denně… Musím říct, že i když jsem počítala, že jdu pracovat do silně komerční sféry, ohromilo mě, že vůbec nikomu nejde o to, informovat čtenáře, pomoct mu se třeba zorientovat, poskytnout mu relevantní informace. Naší modlou byly kliky. Šéfredaktor mi zavrhl spoustu témat, protože určitě nebudou mít dost kliků, a zadal mi ty víc ,klikací‘ bez ohledu na jejich užitečnost nebo přínos,“ říká Jarka. „Samozřejmě, že existují výborné seriózní zpravodajské weby, kvalitní a přínosná česká žurnalistika. Ale ta se týká omezené skupiny jak novinářů, tak čtenářů či diváků. Ti z nás, kdo nechtějí přijít o práci a nemůžou z jakýchkoliv důvodů být na těchto prestižních pozicích, kterých není mnoho, jsou šťastní, že mají aspoň práci. A honí kliky… A čtenáři či diváci, kteří nemají povědomí o médiích a jejich práci, konzumují leccos bez kritického myšlení – a to má samozřejmě negativní vliv na celou společnost.“ 

Hlavně zaujmout, jedno čím

Tím, že internet „vyžaduje“ velké množství materiálu ke „konzumaci“ a zároveň to má být materiál, který zaujme, dostávají v něm slovo lidé, kteří by spíš měli mlčet. Například zpěvačka Ilona Csáková sdílí a komentuje zprávy o práškování Brna covidem-19, spiknutí Billa Gatese a WHO a tak dále. Občas tito lidé proniknou i do kvalitních médií. Například pedagog Marek Herman v DVTV směle propaguje svá ničím nepodložená doporučení ohledně výchovy dětí, při nichž se všem otcům starajícím se o malé děti musí otevírat kudla v kapse, a mladou moderátorku si tak trochu maže na chleba. Hlad médií po jakýchkoliv odbornících – na lidskou psychiku, na výchovu dětí, na hubnutí, nemoci, sex či statistiku – je obrovský a neustále generuje nové pseudoodborníky. Tak se například konzultant Petr Ludwig stal „datovým expertem“ během koronakrize, ačkoliv se ukázalo, že žádným datovým expertem není. 

Ještě malé povzdechnutí 

Mění se ale nejen způsob, jakým novináři na většinových webech píší, ale i to, jak vůbec celé mediální prostředí na internetu vypadá. Pavel Procházka k tomu má další postřeh: „Dosud jsem si nezvykl na to, že na homepage i velkých seriózních webů na jedné stránce vidím zprávy týkající se vážných věcí spolu s nejpokleslejším bulvárem. Nemusím ani přehánět, když řeknu, že v horní části stránky se třeba referuje o amerických prezidentských volbách nebo o genocidě v nějakém africkém státě, kde zemřelo několik desítek lidí, a kousek pod tím je článek o tom, jak si nějaká šílenkyně nechala vymodelovat vaginu nebo ukázala ,melouny‘. Paradoxem těchto úkazů je pak hyperkorektní vyváženost, kdy se třeba v Českém rozhlasu věnuje pořad tomu, že se hádá pan profesor Jiří Grygar s nějakým bláznem, který tvrdí, že Země není kulatá. Veřejnoprávní média obecně, a já chápu, že to z mnoha důvodů musejí dělat, vyznávají metodu objektivity ve stylu ‚pět minut Židů, pět minut Hitlera‘.“ 

Než zlomíte hůl

Možná začínáte lomit rukama nad tím, kam ten svět spěje. Nebojte se, v průšvihu jsou vlastně všichni. Běžný čtenář či divák se potýká se záplavou informací a dezinformací. Novináři bojují s komercionalizací žurnalistiky a bulvarizací zpravodajství. Své v médiích řeší i ekonomové a politici. Proto se tak řeší digitální daň, dezinformační kampaně a média se sama snaží vytvořit platformy, díky kterým by se kvalitní žurnalistika udržela vůbec ekonomicky při životě.

Nadějné je, že stále existují zatím neúnavné snahy o nezávislou novinařinu. Na internetu i v tištěné podobě. A ta, pokud nechce být jakkoliv cenzurovaná, potřebuje od svých osvícených čtenářů platit za obsah, stejně jako platíme za rohlíky v supermarketu. 

„Jediným lékem je pěstovat už na školách mediální výchovu a hlavně kritické myšlení. Jedině informovaný člověk se v mediálním prostředí dokáže vyznat, vytvářet si sám svůj názor a vybrat si média s výbornou žurnalistikou, která navíc podpoří tím, že si obsah zaplatí, stejně jako ty rohlíky v obchodě. Je to investice, která má smysl,“ doporučuje editorka Jarka. m