Linda Rybová „Občas si říkám: Mlč a nic neříkej!“

Nad čím tak poslední dny přemýšlíte? 

Já bych tuhle Pandořinu skříňku neotvírala, to nebude hezkej rozhovor (smích). 

Ale i to je tedy váš svět… 

No, jak chcete. Není to, popravdě, žádná sláva. Nějak mě poslední dobou celá ta situace kolem dohání. Snažím se z toho vybabrat, ale jak se mi to docela dařilo loni, letos to jde hůř. Vím, že to všechno je jen malej kousek z mýho života, ale jak je ten konec v nedohlednu, jak člověk nemá jistotu, jestli se vůbec někdy vrátí to, co bylo, jak to fungovalo, tak myšlenky, které přichází, nejsou moc dobrý. Víte, ta naše herecká práce je vlastně dost závislá. Na nabídce, na poptávce, že vám někdo zavolá… A já závislost obecně špatně snáším. Proto jsme si s Davidem a kolegy založili Divadlo Verze, kde jsme měli tu možnost hrát to, co nám dělalo radost, co nás těšilo. A nebylo to zadarmo, každá taková svoboda s sebou nese zodpovědnost a kupu práce, ale byla jsem s lidmi, které mám ráda, na které jsem se vždycky těšila, dalo mi to možnost fungovat v té naší závislé práci relativně nezávisle… 

A to bylo najednou pryč… 

Bylo. A je. A já nejsem zrovna flexibilní člověk, co by hned dokázal hledat způsoby, jak hrát pro lidi s využitím technologií, jak představení přenášet online… Já vlastně tyhle technologie nemám obecně ráda, není to nic, co by mě těšilo, a protože to tak ve Verzích máme všichni, tak jsme se do toho nepouštěli. Možná mi do budoucna nic jiného nezbyde, stejně jako to, že budu muset zase dělat věci, které mě třeba tak nenaplňují, ale… Jenže poručte pocitu. Člověk je ve věku, kdy se snaží zařídit si život takovej, jak ho má rád. 

Když jste najednou nemohla večer hrát divadlo a zkoušet, kam jste tu energii posílala? 

Loni to bylo vlastně dobrý. Najednou jsem mohla večer trávit čas s dětmi, což je něco, co jsem skoro neznala. Pak jsem přestavovala dům, natírala, barvila a malovala, což jsou činnosti, kterými se dokážu vždycky zabavit… Ale začátek letošního roku už byl nějak horší, došlo mi, že ten čas nežiju, že vlastně spíš přežívám, a to mi neudělalo dobře. 

Takhle – mám tři děti, které pořád nejsou dospělé, a s tím si člověk vlastně v pohodě vystačí, ale když jste zvyklí od osmnácti jet v nějakém režimu dopoledních zkoušek, večerních představení, když máte najetý životní rytmus, tak mě prostě tahle změna nějak vykolejila. 

Ale už se to snad pomalu vrací, ne? 

No, zrovna včera… Byla jsem předevčírem s kamarádkami večer u okýnka, daly jsme si víno, dělaly jsme, že je teplo, a tak jsem se těšila, jak se ráno vyspím. V polospánku jsem slyšela takovej ten ranní pohyb a pak najednou… ticho. Bylo to jako sen. A já si říkala: „Všechny děti jsou ve škole, já jsem tu sama.“ Přišlo mi to jako ve starých časech, kdy všechno mělo nějaký režim, člověk byl dopoledne doma sám, a já si říkala, jak je to krásný, a tak jdu tím bytem a najednou jsem se strašně lekla, protože tam sedí jedno dítě, sluchátka na uších… A že má školu od jedenácti, takže je doma. Tak jsem si šla zase lehnout, a pak je jedenáct, doma zase ticho, asi pět minut nirvány a najednou slyším divný zvuky. Jako kdyby sousedi pouštěli nahlas televizi. Tak se jdu podívat k dětem do pokoje, nikde nic a najednou se z patra objeví další dětská hlava, že má školu od dvanácti. A tak se ta nirvána rozplynula (smích). 

Bylo snadné nastolit si s dětmi režim, kdy byly doma a musely se připojovat na online výuku? 

No ještě štěstí, že to šlo takhle, že jsme je doma nemuseli učit sami, protože kdybych je měla učit já, to by byla katastrofa (smích). Ale my máme šikovné děti, ten první lockdown si vlastně užívaly, že mohou být na počítačích v posteli… Ale mělo to i vedlejší efekt, protože najednou přišly o takovou tu energii, se kterou člověk běžně zvládá povinnosti, takže když pak zase začaly chodit v září do školy, tak byly vyčerpané, i z toho sociálního kontaktu, který jim ale přitom vlastně chyběl. 

Jak jste to se svým nevztahem k technologiím snášela, že děti na tom musí být každý den? 

No, co člověku zbyde než to přijmout? Děti na tom naštěstí závislé nejsou, takže to nemusím moc řešit. A že mají u snídaně zvyk si pouštět dementní videa… David to nemůže vystát, ale já je nechci moc prudit, a když se sejdeme všichni u stolu, odkládají to (smích). Je mi jasné, že je od toho nemůžu úplně odříznout, holky jsou ve věku, kdy mám dojem, že už jim moc do života mluvit nemůžu, musím respektovat jejich věk… A Franta, ten má sport, kytaru a baví ho lidský reakce. 

To zní dobrodružně… 

Jo, to bývá někdy hodně dobrodružný (smích). No jen chci říct, že jsem ráda, že celému tomu online světu nepropadá a neutrácí drahocenný čas hovadinama, protože to podle mě není dobrý pro dětskou psychiku. 

Vy jste říkala, že kolem sebe máte dost případů, kdy… 

Je toho stále víc a víc. Zatímco naše generace se potýkaly s fyzickými problémy, současné generace trápí ty psychické. Kolem mě je tolik případů, kdy holky ve věku od 10 do 30 let mají bulimie, anorexie, nevědí, jestli jsou kluk, nebo holka, ubližují si… Já rozhodně nejsem staromilec, který tvrdí, že za nás bylo líp, ale nárůst podobných věcí je strašný a je jasné, že to všechno přišlo se sociálními sítěmi, respektive s tím, jak moc je necháme, aby ovlivňovaly naše životy. 

Máte někdy potřebu od toho utéct, být sama? 

My máme tu výhodu, že žijeme napůl na té naší samotě, a máme tak veliký dům, že se tam všichni rozprostřeme. Ale samozřejmě občas každý z nás potřebuje být sám, protože za ten rok a půl občas ponorka dožene každého. Tuhle jsem volala Josefíně, kde je, že není doma, a ona mi řekla: „Jsem v poli.“ Prostě potřebovala na chvíli klid. Já se zase občas jedu jen tak projet autem. 

Takže když chcete být sama, sedáte do auta nebo jdete malovat? 

(Smích) Jo, jedu si na místa, která mám ráda, a tam si tak jsem… Ale – člověk to musí doma nějak oznámit, což třeba způsobí otázku proč, a jak jim to mám vysvětlovat, že jo?! 

Dopřáváte si s dětmi takové to společné sledování filmů, poslouchání hudby? 

To jsem vzdala. Ony jsou děti v tom pubertálním období, kdy mám dojem, že cokoliv jim doporučím, to je prostě blbě (smích). Takže jim i dobré věci otrávíte tím, že jim je chcete pustit vy.  No a s hudbou… Člověk musí přečkat období, kdy si hledají svůj styl, a tak já občas sama sebe brzdím: „Mlč, neříkej, že to je debilní.“ Pokud mě teda Franta, a dělá to schválně, nemučí Michalem Davidem, kdy neustále pouští Nonstop a já ho úpěnlivě prosím, aby to vypnul. 

Jednou z vašich úspěšných her, které v divadle hrajete, je Úča musí pryč o rodičích, kteří se rozhodnou, že vyštípou ze školy učitelku svých dětí. Kde se podle vás tenhle vzdor proti autoritám, který je v posledních letech tak patrný, vzal? 

Když se budu držet toho školství, je to různými alternativními způsoby výchovy. Ono je v pořádku zpochybňovat autority, pokud si tu autoritu vydupou jen svou mocí a postem, ale stále je třeba mít na paměti respekt. K věku, k člověku, k jeho zkušenostem. Jenomže v poslední době se strašně rozmáhá arogance. Pocit, že mohu mluvit i do toho, čemu nerozumím, o čem nic nevím. Já jsem zažila, kdy si rodič dal před ředitelem školy nohy na stůl! To je přece strašný. Stále více lidí je zahleděných do sebe, osobují si názor a právo každému všechno říkat, což je v pořádku, ale musí u toho dodržovat pravidla slušného chování a nezpochybňovat, že něco umí a ví. 

Pravdou je, že arogance je čím dál tím víc… 

Já třeba jedu autem trochu pomaleji a někdo na mě vulgárně křičí, že se courám, že ho zdržuju. A rozhodně to není nic výjimečného. 

Jak na to reagujete? 

Úplně mě to paralyzuje. Nechci útočit stejnou silou. Asi bych to uměla, ale nechci. Když jde o někoho jiného, je to jednodušší, tam se tolik nerozpakuji, ale jak ten hnus někdo pošle do mě, tak jen mlčím a přemýšlím, proč to dělá. 

No, tak to je hezký konec rozhovoru. 

Já vás varovala (smích). m