Valentýnské ohlédnutí
Když mi bylo patnáct, neměla jsem, krom prvomájové romantiky, nejmenší ponětí o tom, že existuje nějaký svátek zamilovaných.
Text: Marie Petrovová |Foto: Adobe Stock.cz, archiv Marie Petrovové
Zamilovaná jsem tehdy nepochybně byla, ale co mi tak utkvělo v paměti, byla to láska neopětovaná. Takže i kdybychom tehdy v našich zeměpisných šířkách Valentýna slavili, nejspíš bych leda tak ronila slzy do polštáře, protože bych žádnou valentýnku nedostala. Slzy jsem pro svou neopětovanou lásku ronila i tak a od zklamání mě nezachránil ani fakt, že únor v té době nebyl obrazově spojen se srdíčky, ale s kouřícími komíny a pilovými střechami, symboly znárodněného průmyslu.
S americkou seriálovou produkcí se i ke mně dostala informace o tom, že existuje svátek svatého Valentýna. Dneska už klidně přiznám, že hlavním zdrojem vědomostí pro mě tehdy byly seriály jako Beverly Hills 90210 a Právo v Los Angeles. A to navzdory faktu, že jsem v době jejich premiéry na českých obrazovkách byla už dospělá. Každý máme nějaké hříchy mládí. Okouzleně jsem zírala na všechny ty osrdíčkované sladkosti, valentýnky, nafukovací balónky, prostě na ty věci, kterých je dneska plný internet.
Ve dvaceti jsem okouzleně zírala, ve třiceti předstírala, že je to celé tak trochu trapné, ve čtyřiceti pomáhala kreslit valentýnky dětem (komíny už naštěstí zahučely do historie) a po padesátce? Po padesátce je mi to srdečně jedno. Ono to asi taky souvisí s tím, co je pro člověka láska ve dvaceti nebo ve třiceti a co v padesáti. Samozřejmě, že je za vším biologie a chemie. Po padesátce je rozhodně čas doplňovat hormon lásky, protože jinak by se nám z toho života mohla úplně klidně vytratit. Prý pomáhá nezapomínat se objímat, držet se za ruce, dotýkat se jeden druhého. Díky tomu se nám do krve vyplaví oxytocin, který snižuje hladinu stresu, tlumí úzkost, podporuje pocit bezpečí, důvěru, empatii.
Jestli si něco zaslouží valentýnskou oslavu po padesátce, mělo by to být to, že se máme koho dotknout, že máme komu dát pusu nebo ho vzít za ruku. A nemusíme se u toho fotit na sociální sítě. Prostě jen tak, aby nám bylo dobře a abychom měli hezký život. Každému přeji, aby měl někoho, koho může láskyplně pohladit. Nejen na Valentýna.
P. S. Přihodit k tomu pohlazení nějaký dáreček, to nemůže uškodit. Říká ta, co nikdy žádnou valentýnku nedostala. Nikdy. Zatím. ■